Kępiński
100
A i kdybych mu řekl cokoli, vždyť on je i tak moudřejší než my všichni. Ale když jsem k němu přišel, on měl takovou ohromnou radost – ještě jsem nic neřekl a už mě utěšoval: „Vždyť ty máš takovou léčivou hubu.“ A to mě posílilo na duchu, protože jsem si pomyslel, že teď už nemusím říci ani slovo a stačí jen ukázat tu svou hubu, ono už to nějak dopadne (…), že tenhle nemocný nepotřebuje slova, ale tvou přítomnost. (Duchovní obnova s Antonim Kępińským) A najednou, začali jsme mluvit o Evangeliu. A během řeči jsme se dostali až ke scéně v Getsemanech. Kristus je v Getsemanech, apoštolové spí, je tu anděl – a Kristus se modlí: „Otče můj, odejmi ode mne tento kalich, ale ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ A Kępiński řekne: „Jak je to velké a úžasné, že člověk nevstupuje na tu cestu první.“ Chápete to, co znamená nevkročit na nějakou cestu [jako] první? Někdy putujete po horách, je sníh a vy nevíte, jestli je cesta dobrá nebo špatná, jsou tu však stopy. Kdosi tou cestou prošel, a když tudy šel, znamená to, že došel do nějakého domu. (Duchovní obnova s Antonim Kępińským) Étos Kępińského myšlení se rodil na základě prožitků z války. Kępiński se s válkou bezprostředně setkal a později se k ní vrátil během výzkumu s bývalými vězni koncentračních táborů. Proto můžeme klidně říci, že v jeho díle nacházíme zvláštní druh filosofického myšlení, vkořeněného do své doby – filosofii