Královské paměti Jiřího z Poděbrad (Ukázka, strana 99)

Když splnil podmínky císař, byl čas splnit podmínky císařovy. Poprvé se tak stalo už čtrnáctého srpna v Jihlavě, podruhé v Praze o necelé dva týdny později. Tady byl dvacátý šestý den měsíce srpna s konečnou platností uznaný za panovníka Českého království, ujal se všech svých práv a povinností.

Byl jsem při tom, když císař zastavil s velkolepým průvodem před branami.

Městská rada v čele s purkmistrem ho slavnostně přivítala a předala mu podle starého obyčeje klíče od městských bran. Zikmund objemný svazek dojatě potěžkal v ruce a klíče na znamení důvěry vrátil do purkmistrových rukou.

Stát tak proti pražskému konšelstvu a brát si klíč od hlavního města království! Musí být krásné vládnout zemi. I když já vlastně malé zemi, svému panství, vládnu také.

Císař však vypadal skleslý a bez nálady. Jeho zjev upoutal i další pány kolem mne. Zaslechl jsem jejich slova: „Proč je stále vážný? Vypadá tak staře!“ „Má spoustu neduhů a hodně zažil! Kvůli papeži cestoval až za moře! Do Anglie!“ „Až do Anglie!“ Obdivoval jsem ho. Cestovat takhle daleko pro víru a klid v zemi a Evropě! To neudělá každý. Proč ho tady u nás nikdy neměli rádi?

Kdyby projevil víc pochopení pro náturu českých pánů, mohl vládnout už dávno. Království nemuselo trpět tolika bitvami, tolika roky válek a utrpení. Většinou se přece rozepře mohou řešit i jinak.

Něco mě trápilo a nedalo mi, abych se na to se svou obvyklou prostořekostí nezeptal pana Hynka. „Korunovace nebude?“ „Proč by se dal korunovat podruhé?“ „Jak to?“ „Už jednou korunovaný byl. Sám jsem to viděl. Tys to nevěděl?“ 98

Zaraženě jsem zavrtěl hlavou a Hynek pokračoval. „Bylo to nešťastného roku tisíc čtyři sta dvacet. Oznámil nám vlastním listem, že po svém bratrovi přebírá vládu. Jako by se to rozumělo samosebou! Pak dal vyhlásit křížovou výpravu, dal oblehnout Prahu, naštěstí utrpěl porážku na hoře Vítkově, trochu dostal rozum a snažil se vyjednávat. Pak mu Čeněk z Vartenberka, ten, který se přikláněl hned k jedné, hned k druhé straně, vydal Pražský hrad. Zikmund v tom viděl skvělou příležitost a také ji naplno využil. Nechal se korunovat českým králem.“ Tiše se rozesmál. Pak dodal, jakoby na vysvětlenou: „Byla to asi nejrychlejší korunovace, kterou kdy království vidělo. Zikmund byl jako na trní, jako by se obával, že někdo ze vzbouřenců pod jménem Husovým vtrhne do chrámu a všechno zmaří. Arcibiskup Konrád z Vechty mu osobně položil na hlavu korunu jeho otce císaře Karla. Krásná chvíle, kdyby se Zikmund ještě týž den nevrátil do Svatého Víta a neodnesl osobně všechno cenné, co našel. Včetně koruny, žezla a jablka. Ty uložil do bezpečí a ostatní dal prodat. Zlato, stříbro, drahé kameny.“ „Proč?“ „Aby mohl vyplatit své vojsko. Válčení něco stojí.“ Chvíli vzpomínal.

Stejně mu to nic nebylo platné. Někteří tu podivnou korunovaci vůbec neuznali, ostatní ho neuznali za krále. Jak víš, souhlasit musí celý sněm.“ ‚Jak to, že to všechno pan Hynek viděl?‘ vrtalo mi hlavou.

Ale co si s tím vším lámat hlavu. Byl mír a země se po dlouhých letech zase mohla vrátit ke klidnému životu.

Poslechl jsem někdejší rady Jana Smiřického a zašel jsem při první příležitosti k Panně Marii před Týnem, abych si tedy toho výjimečného kazatele poslechl. Slyšel jsem kazatelů poměrně dost, ale málo dobrých.

Toho dne měl spadeno na povětrné ženštiny a návštěvníky jejich obydlí. Hovořil s velkým zápalem, až jsem na jeho čele 99

viděl krůpěje potu. Neřestný život jeho bližních mu nejspíš ležel značně na srdci. Zacházel do velkých podrobností, snad musel, snad ne. Jistě by se našlo i lepší téma na kázání, říkal jsem si v duchu. Ale všiml jsem si, že lidé bedlivě poslouchali a někteří souhlasně přikyvovali. Když jsem si odmyslel obsah řeči, musel jsem uznat, že dostal nadělenu velkou výřečnost a dar přesvědčivosti. Takový kněz byl k nezaplacení.

Když mše skončila, dobře jsem poslouchal, co říkají vycházející.

Podle útržků jsem si domyslel, že mluví o Rokycanově kázání.

A dokonce velmi vážně. Tedy jeho slova bezpochyby mají velký dopad. I když nevybral právě vděčné téma…

A tak jsem se rozhodl Rokycanu pozdravit a zjistit, jaký je člověk, že je obratný řečník, už jsem nyní věděl.

V sakristii bylo ještě stále dost lidí, kteří ho obklopovali a tázali se ho na to či ono, a on jim ochotně odpovídal, bez jakéhokoli náznaku mentorství nebo nadřazenosti, jakou někdy u kněžích cítíme. Tu a tam přidal úsměv anebo zahrozil prstem, jak to situace vyžadovala.

Konečně odcházeli i poslední a já k Rokycanovi pomalu přistoupil. Nebylo asi zvykem, aby za kněžími přicházeli do sakristie ozbrojení mužové, poněvadž pozorně vzhlédl, napřímil se a zatvářil se velmi přísně, i když možná s trochou zvědavosti. „Tebe ještě neznám, pane, jdeš za mnou?“ „Jsem jen prostý venkovan, mistře Rokycano. Ale chtěl jsem tě pozdravit.“ Usmál se. „Pak jsme na tom stejně. Jsem rodák od Rokycan, tedy také venkovan. A smím znát tvé jméno?“ „Jiří z Kunštátu a Poděbrad.“ Zpozorněl. „Tak to jsi ty!“ Další, který byl překvapený. A já nevěděl, co o mně už slyšel.

Dobré věci? Špatné? „Teď nevím, jestli mám být polichocený, mistře… nebo…“ 100 Ukázka elektronické knihy