Carol Marinelliová
a vrátím se do kanceláře, aby to vypadalo, že jsem celou dobu pracovala.“ „Beatrice, nechci po tobě, aby ses vrátila ke své práci a po ní autobusem zpátky domů.“ „Požádáš snad svého šoféra, aby mě domů odvezl? Znám ho, Juliusi. Ihned by pochopil, že se něco stalo. A už půjdu do sprchy. Mohl bys vykouknout na chodbu a zkontrolovat, že tam nepostává stráž?“ „Už teď toho lituješ?“ „Ne.“ „Nevěřím ti.“ „Říkám pravdu. Ničeho nelituju,“ ujistila ho Beatrice. „Ale mohla bych s tím začít, pokud by se o nás dozvěděli ostatní. Ne kvůli tvojí pověsti, Juliusi. Vím, že by nikdo ani nemrkl, že ses vyspal s další ženou. Potřebuju ale chránit svou reputaci, a to jak osobní, tak profesní. Právě jsem se vyspala se svým klientem. Kdyby se o tom dozvěděla veřejnost, vrhlo by to na mou kariéru špatné světlo. Takže si buď jistý, že to chápu.“ Ne, nechápeš. Beatrice odešla a Julius si opět lehl. Nejradši by vrátil čas a celý rozhovor vedl úplně jinak. Nedělalo mu starosti jen to, že by se do něj Beatrice zamilovala a začala po něm chtít něco víc. Původně chtěl jenom sex. Věřil, že když s ní stráví noc a uleví napětí, konečně na ni zapomene. Věřil, že ten plán vyjde. Mýlil se. Koupelna se topila ve zlatě. Jako by se tu všeho dotkl král Midas, pomyslela si Beatrice při pohledu na zlaté zdi. 98