Caitlin Crewsová
A v tu chvíli jí došlo, že dokáže přečíst každičkou její myšlenku a sebemenší změnu výrazu. „Ale no tak, amore,“ zamumlal. „Ještě před sebou máme kus cesty.“ Jenže pro Anniku se okolní svět změnil v jakousi příliš sladkou a hustou směs potřeby a touhy. A zdálo se, že se v ní utápí. Cítila to v kostech. Přistáli na letišti vysoko v kopcích. Venku vál svěží větřík a obloha byla tmavě modrá, poslední záchvěv podzimní noci. Ranieri vklouzl za volant jednoho z menších SUV, jaká měli rádi v Evropě, a Anniku nijak nepřekvapilo, že ho řídil stejně dravě, jako dělal všechno ostatní. S tím intenzivním soustředěním a naprostou kompetentností. Pomyslela si, že by byla naprosto šťastná, kdyby mohla věčně sedět vedle něj a nechat se vozit, kam by si jen přál. Protože v tuhle chvíli dokázala myslet pouze na ten rostoucí hlad ve svém nitru. Žár byl k nerozeznání od příjemné bolesti, která ji rozechvívala. Úplně všude. A ta strašná touha, která jí nedopřávala dechu, jako by byla to jediné, co jí po tom všem zbylo. „Nejsem si s rodinou blízký,“ řekl zničehonic bez okolků, zatímco se venku probouzel nový den. Věděla, že jsou někde severně od Milána, ale kličkoval v kopcovité krajině bez mapy, takže musel zdejší okolí zřejmě moc dobře znát, stejně jako znal všechno ostatní. Jako by měl celý svět na dlani. Dokonce i údolí, která na pár okamžiků zahlédla, se zdála být součástí jeho zvláštní magie – vinice táhnoucí se k vycházejícímu slunci a středověké hrady stojící na stráži. Začínala si myslet, že je toho sama součástí. „Nemusíš o tom mluvit,“ pronesla tiše. „Rodiny mohou být komplikované.“ 98