Andílek (Ukázka, strana 99)

„Jakmile lékař holčičku uviděl, předpokládal přítomnost halucinogenu.

Krátce před operací jí pumpovali žaludek. Přítomnost lysohlávky byla následně potvrzena samotnou laboratoří. Tato houba obsahuje látku zvanou psilocybin, která se v těle rozkládá na psilocin a kyselinu fosforečnou. Její účinky jsou značné. Člověk vnímá realitu pokřiveně, nastává euforie. Všechno vnímá nějak barevněji, je potlačen práh bolesti a tak dále, účinků může být víc.“ „A co otrava, ta nehrozí?“ „Obvykle to trvá pět hodin. Plus, mínus. Následkem je, že člověk má zrakové halucinace, poruchu vnímání času, vzdálenosti, směru, prostoru, je pronásledován falešnými představami,“ vysvětlil Štěpán. „Kolik toho člověk musí sníst, aby –“ „Chápu,“ skočil mi do řeči, „přesný recept na dávkování neexistuje.

Funguje to spíš tak nějak od oka.“ „Připravuje se nějakým zvláštním způsobem?“ „Vůbec ne! Konzumuje se syrová nebo sušená. V případě Natálky bych se přikláněl spíš k variantě sušené houby. „Proč?“ zeptal se Kuba. „Protože se vyskytuje hlavně na podzim a teď je léto. Předpokládám, že osoba, která ho podala Natálce, ji uchovávala nejméně od loňského roku.“ „A co do budoucna, pokud jde o vedlejší účinky, hrozí Natálce nějaké nebezpečí?“ Viki přísně stáhla oči. „V případě této houby naštěstí ne. Není to návykové. Použil ji k tomu, aby Natálku v určitém okamžiku omámil, aby ji dezorientoval, aby byla malátná a nic si nepamatovala.“ „Proč právě tahle houba?“ zeptal jsem se. „Protože se k ní dostaneš relativně snadno a beze svědků. Hlavně musíš vědět, kde roste. A za druhé, její účinky jsou velmi podobné LSD.“ „Abych to nějak uzavřel,“ shrnul Kuba, „Gábora můžeme v tomhle okamžiku propustit! Jak již bylo řečeno, biologické stopy nalezené na místě činu se ani v jednom případě neztotožňují s těmi jeho. Je to tak?“ Štěpán přikývl. „Víme také, že Natálka byla před znásilněním zdrogovaná halucinogenní houbou, lysohlávkou.“ Štěpán znovu přikývl.

„Takže jsme zase na začátku,“ řekl jsem pro změnu já.

Kuba pokrčil rameny. „Asi ano! Nějaké další návrhy?“ zeptal se.

Rozhostilo se ticho.

Všichni jsme přemýšleli, kterým směrem se vydat tentokrát.

Přiznám se, že mě nenapadlo vůbec nic. „Tak…“ Major rozhodil rukama, že toto setkání rozpustí, když Štěpán znovu požádal o slovo. „Šéfe…“ Kuba zpozorněl. „Ta holčička… potřebuju ji vidět!“ „Důvod?“ nerozuměl major. „Ti dva, co ji našli… všimli si, že celé její tělo je poseté modřinami.“ „A? Nechápu, kam tím míříš,“ řekl major, „to přece víme.“ „Podle jejich výpovědí se nejednalo jenom o klasické modřiny jako od bití. Totéž potvrdili lékaři. Mnohé z nich připomínaly tvar podkovy, takže není pochyb o tom, že to byly otisky zubů.“ Kuba zavřel oči. Nakonec se usmál. „Přesně tak!“ pokračoval Štěpán. „Otisky čelistí by nám mohly hodně pomoci, možná nás posunout vpřed ve vyšetřování. Bylo by od čeho se odrazit!“ „To myslíš vážně?“ podivil se Šturi nahlas. „Takže máme biologické stopy, které byly nalezeny na místě činu, a –“ „O to nejde,“ skočil mu do řeči, „těch máme až až. Ale ten parchant nemá žádný záznam, jak už víme. S čím je chceš srovnat?“ zamračil se. „Máme sice jeho tělesné tekutiny, ale i software je jenom stroj. Porovnává se srovnatelným! Ale otisk čelisti, ehm…“ Štěpán se pousmál. „Jsem pro, ale klepeš na špatné dveře,“ řekl Kuba, „musíš se poradit s lékařem a získat souhlas rodičů!“ „Udělám cokoliv, abych tu svini chytil,“ řekl. „Pokud jde o mě, máte zelenou,“ souhlasil Kuba, „zbytek je na vás!“ přejel nás pohledem.

Přikývli jsme. „Teď si to ještě jednou shrňme,“ navrhl major, „po skončení vyučování čeká Natálka na svou maminku. Podotýkám ve školním areálu! Paní Blažejová si pro ni přišla kolem dvanácté hodiny. Podle svědectví obou,

tedy i jejího manžela, takhle Natálka čekala běžně. Deset, patnáct minut.

Pokud si cizí chlap dovolil vstoupit na školní pozemek a dovolil si, co si dovolil, znamená to jednu věc! Měl to vysledované! Musel si být ďábelsky jistý tímto okamžikem. Dokonce věděl, kterou stranou odejít a nesetkat se s jejími rodiči v případě, že by přijeli o něco dříve.“ „Co jí tak mohl namluvit?“ zeptala se Viki. „Dítě uvěří čemukoliv. Možná jí říkal, že je přítel jejích rodičů a že jsou zaneprázdněni, a tak ho požádali, aby ji vyzvedl ze školy. Možná, nevím… mohl jí namluvit cokoliv,“ snažil jsem se být za moudrého. „Například,“ přikývl Kuba souhlasně a pokračoval, „ať jí řekl cokoliv, Natálka mu uvěřila.“ Otevřel složku a vytáhl z ní jeden z papírů. Četl: „Držela toho strejdu za ruku,“ citoval její spolužačku Soničku, která to viděla oknem z družiny.

Svědectví třeťačky Soničky získal pro Kubu Ruda. Jeho partner Šturi v té době okouzloval mladé učitelky. Jak jinak, s vyhrnutým límcem. „Jestliže na školním dvoře nepřitahoval žádnou pozornost,“ pokračoval major, „znamená to, že vypadal docela normálně. Žádný bezďák nebo něco takového. V tom případě by si ho všimli. Koneckonců, i Natálka by se ho bála. Ale odešla s ním. Takže navenek musel vypadat co nejslušněji a nejdůvěryhodněji.“ „Ti dva, kteří ji našli, vypověděli, že všude kolem bylo hodně krve, zejména na prostěradle. Přirozeně, to nasáklo, když ji přikryl. Takže pokud Natálku unesl v poledne, musel ji během dne někde ukrýt a tento ohavný čin spáchal až ve chvíli, kdy se setmělo. Kdyby to udělal během dne, s těmi zraněními by se večera nedožila,“ řekl Ruda. „Je možné,“ přikývl jsem, „že už tehdy musela být pod vlivem drog. Aby byla zticha. Když ztratily účinek, znovu ji zdrogoval!“ Štěpán přikývl. „Naštěstí hlídky uzavřely všechny výjezdy. Jinak by ji dotáhl bůhví kam.

Pravděpodobně by se nikdy nenašla. Nechci si to ani představovat. Pak by ji mohl i třeba kdekoliv zakopat. Daleko za městem,“ řekla Viki. „Takhle měla štěstí v neštěstí…“ uzavřela. „Konec úvahám!“ Kuba letmo mrkl na Štěpána. „Sbal si, co potřebuješ!

Roman se ti postará o odvoz, “ řekl, ani se na mě nepodíval.

Ukázka elektronické knihy