3. FOTOGRAFIE PO ČLOVĚKU Po čem? Uvažovat v intencích názvu této kapitoly se na první pohled může zdát absurdní, nebo dokonce bezpředmětné. Opět však poukazuji na ne-lidský aspekt fotografie, přestože čtenář stále ještě může pochybovat o legitimitě takového postoje – vždyť zdravý rozum velí považovat fotografii za kulturní projev člověka, a ne za součást ne-lidské budoucnosti –, a může zpochybnit i samotnou potřebu takové teze. Abych vysvětlila východiska své koncepce, je nutné zasadit téma do širšího rámce současných posthumanistických teorií, kde je přehodnocována jak představa člověka, tak představa světa, zdánlivě existujícího pro něj a ve shodě s ním. V tomto teoretickém rámci se představivost a vizualizace stávají prostředkem decentralizace člověka jako základu a středobodu vesmíru – člověk je místo toho považován za jeden z mnoha dočasně žijících živočišných druhů, ukotvený v řadě dynamických vztahů společně s jinými ne-lidskými tvory, entitami a procesy v geosféře a biosféře. Přesto je člověk také někým, kdo disponuje řadou vlastností, jako je schopnost sebereflexe, vědomí účelu a schopnost používat jazyk, což jsou rysy, které se – byť nejsou výlučně lidské – promítají do řady jedinečných lidských činností, jakými jsou vyprávění příběhů, filozofické úvahy a tvorba obrazů. Jak již bylo řečeno, hlavním tématem této kapitoly je zabývat se existencí obrazů, a to zejména mechanických obrazů vytvořených světlem známých jako fotografie, po člověku. Označení „po člověku“ se tedy netýká pouze přímého fyzického zmizení nebo koncepčního překonání člověka v určitém bodě budoucnosti, ale také současného zobrazování tohoto mizení jako významného vizuálního tropu v umělecké fotografii a v další kulturních činnostech. Koncept vyhynutí člověka a příchod geologické epochy, ve které jej už nenalezneme, rozšiřuje časovou škálu diskutovaného problému. Otevírá také otázku přežití fotografických a jiných
98 / 99