4. ČÁST
Caracas
Bydlel jsem kousek od centra v zanedbaném bytě, kde po větší část dne netekla voda a často nešla ani elektřina – stejně jako v celé čtvrti, městě a zemi. Kolabovaly továrny a rozvodné sítě, potrubí i elektrické vedení. To všechno Chávezova vláda po dlouhá léta zanedbávala a Maduro už neměl kde brát peníze. Jedna z mých respondentek z příměstské čtvrti byla ochotná přijít ke mně do bytu jen proto, aby se mohla po dvou týdnech osprchovat. Nakonec se jí to nepovedlo, protože toho dne nefungovala ani veřejná doprava. Můj domácí nenáviděl Cháveze, Madura a všechno, čím se Venezuela pod jejich vládami stala. Tak jako ostatní, i on toužil utéct, jenomže nebylo kam ani za co. Jeho boj proti systému se tak omezoval na účast na protivládních demonstracích. Kromě toho zásadně nechával v bytě otevřené všechny kohoutky. Když jsem jednou přišel domů a našel v umyvadlech i ve sprše tekoucí proudy vody (což se kvůli výpadkům nestávalo moc často), vysvětlil mi, že je to na protest proti těm komunistickým sviním ve vládě. Protože se ve Venezuele za vodu a elektřinu neplatilo skoro nic, Amry jim tímto způsobem, jak věřil, pouštěl žilou. To, že na druhém konci města lidé nemají z čeho vařit a čím se umýt, mu bylo jedno. Amry ovšem nebyl zdaleka jediný. Mnozí lidé ve Venezuele se za desítky let nekonečné marnotratnosti naučili být dokonale lhostejní vůči všemu, co od státu dostávali zadarmo, ať už šlo o vodu, benzin nebo jídlo. Ještě i tenkrát, v roce 2016, bylo běžné vidět na ulici nákladní auta,
98