4. ČÁST
Caracas
Bydlel jsem kousek od centra v zanedbaném bytě, kde po větší část dne netekla voda a často nešla ani elektřina – stejně jako v celé čtvrti, městě a zemi. Kolabovaly továrny a rozvodné sítě, potrubí i elektrické vedení. To všechno Chávezova vláda po dlouhá léta zanedbávala a Maduro už neměl kde brát peníze. Jedna z mých respondentek z příměstské čtvrti byla ochotná přijít ke mně do bytu jen proto, aby se mohla po dvou týdnech osprchovat. Nakonec se jí to nepovedlo, protože toho dne nefungovala ani veřejná doprava. Můj domácí nenáviděl Cháveze, Madura a všechno, čím se Venezuela pod jejich vládami stala. Tak jako ostatní, i on toužil utéct, jenomže nebylo kam ani za co. Jeho boj proti systému se tak omezoval na účast na protivládních demonstracích. Kromě toho zásadně nechával v bytě otevřené všechny kohoutky. Když jsem jednou přišel domů a našel v umyvadlech i ve sprše tekoucí proudy vody (což se kvůli výpadkům nestávalo moc často), vysvětlil mi, že je to na protest proti těm komunistickým sviním ve vládě. Protože se ve Venezuele za vodu a elektřinu neplatilo skoro nic, Amry jim tímto způsobem, jak věřil, pouštěl žilou. To, že na druhém konci města lidé nemají z čeho vařit a čím se umýt, mu bylo jedno. Amry ovšem nebyl zdaleka jediný. Mnozí lidé ve Venezuele se za desítky let nekonečné marnotratnosti naučili být dokonale lhostejní vůči všemu, co od státu dostávali zadarmo, ať už šlo o vodu, benzin nebo jídlo. Ještě i tenkrát, v roce 2016, bylo běžné vidět na ulici nákladní auta,
98
RETROSPEKTIVA: 2016
jejichž řidič nechal puštěný motor a šel se v klidu naobědvat. Náklady na benzin přece nestály za řeč. Výfukové zplodiny zase byly problémem někoho jiného. O to větší bude jejich šok a rozhořčení, až to všechno postupně začne chybět. A že by součástí problému rostoucího nedostatku mohli být i oni sami, to znělo jako špatný vtip. Viníkem byla přece vždycky prohnilá a zkorumpovaná vláda. V bytě se mnou bydlel kromě majitele a jeho dvou místních kamarádů i mladý Němec. Před pár měsíci mu tu skončil pracovní kontrakt. Zahraniční firmy začaly venezuelský trh hromadně opouštět. On se tu ještě chvíli rozhodl zůstat, protože upadající země mu poskytovala jisté výhody. Hyperinflace způsobila, že se z malého úředníka díky eurům stal pohádkový boháč. Měl osm milenek, s nimiž chodíval souložit do luxusních hotelů v centru. Deváté říkal přítelkyně. Bylo jí patnáct a na rozdíl od ostatních si ji vodil k nám. Sliboval jí, že ji z Venezuely vezme pryč do Evropy. To byl druhý extrém, který si tenkrát bylo možné ve Venezuele ještě naposledy užít. Pár večerů jsme strávili v barech a restauracích luxusních hotelů, kde toho Němce znali jako pravidelného hosta. Za koktejly a večeře pro nás a naše venezuelské kamarády bychom ještě před pár lety zaplatili stovky dolarů, ale teď na ně stačilo pár desetidolarových bankovek vyměněných u veksláka. Když jsem s nimi takhle jednou seděl v nejvyšším patře nějakého hotelu u jídla a sklenice džinu s tonikem, které personál kupoval na černém trhu, pocit nereálnosti mě úplně ovládl. V hotelu fungovala elektřina, protože měli vlastní dieselové generátory. Město pod námi se naopak ztrácelo v temnotě. Ten den jsem v obchodech nedokázal sehnat ani pečivo k snídani.
99
4. ČÁST
Při večeři se s námi pořád dávala do řeči mladičká děvčata, která nevypadala jako prostitutky. Snad to byly členky personálu, jejich dcery a sestry? Nešly ani po našich penězích. Němec mi vysvětlil, že stačí některou z nich pozvat na večeři a drink – dát jí zažít opojný každodenní svět z nedávných let, který teď ztratila –, a bude moje. Z Venezuely jsem odjížděl s podlomeným zdravím, s těžkým zánětem močových cest, který jsem si přivezl ještě z Kolumbie a tady jsem ho neměl jak léčit. V lékárnách nebyla antibiotika a na klinikách chyběli lékaři, kteří začali hromadně utíkat ze země už před několika lety. Když jim vláda snížila platy na úroveň platů učitelů nebo uklízeček. Na letišti na můj let nečekali zdaleka jenom lékaři. Stály tu davy lidí s obrovskými zavazadly s celým svým majetkem. Spolucestující, které jsem oslovil, odlétali z Venezuely navždy. Jejich odpověď byla pokaždé stejná: Tady už se nedá žít. V té době probíhal exodus bohatších lidí a příslušníků střední třídy, kteří na to měli prostředky, zahraniční bankovní účty a kontakty. Ty, kteří zůstali, potkám o čtyři roky později v nekonečné koloně uprchlíků na silnici do brazilské Pacaraimy. Oni sedí v otlučených autech, se špinavými igelitkami a bez peněz, já v doprovodu Ewertona jedu po silnici opačným směrem. Předtím než znovu navštívím Santa Elenu, změněnou k nepoznání.
100
Ukázka elektronické knihy