98
a můj otec nechal konečné rozhodnutí na mně. Co přimělo třináctiletého chlapce, aby opustil domov? V Bombaji, ve škole i mezi kamarády jsem byl naprosto šťastný. Přesto mě cosi nutilo odjet na druhý konec světa. Dodnes o tom přemýšlím. Byl to do té doby nepoznaný dobrodružný duch? (Na rozdíl od svých zlobivějších, radostnějších sester jsem měl pověst „hodného“, tichého dítěte.) Byl to sen přiblížit se Vlaštovkám a Amazonkám, které nikdo nehlídal, nebo vzít roha jako Huck Finn? Četl jsem také příběhy z anglických internátních škol, nejčastěji upřímně řečeno dost příšernou sérii o Billym Bunterovi, tlustém, vysmívaném chlapci ze školy Greyfriars. Do téhle školy chodí i jeden indický kluk urozeného původu jménem Hurree Jamset Ram Singh, který má zvláštní vyjadřování. Když má například žízeň, řekne: „Žíznivost je úžasná.“ Když má vztek, rozčílenost je úžasná a tak dále. Ve škole je oblíbený, a tak jsem si možná myslel, že budu oblíbený i já. Místo toho jsem se setkal s rasismem a poprvé zjistil, jaké to je, být Jiný, posuzovaný nikoli podle charakteru a osobnosti, nýbrž podle etnicity. Bylo to radikální prozření. Onen téměř osmnáctiletý hoch odcházející z Rugby School byl stále poměrně konzervativní. V tomto ohledu byl tuctovým produktem anglického internátního vzdělávání. Ale o rasismu už tehdy věděl všechno. Během čtyř měsíců, které dělily střední školu od univerzity, jsem napsal dlouhý text s názvem „Terminal Report“ („Závěrečná zpráva“) o posledních měsících svého pobytu v Rugby School, v němž hrál významnou roli popis mých vlastních zkušeností s rasismem, zaobalený do průhledné fikce. I tohle dílo se ztratilo, tentokrát mou vinou, což je důkazem, že děti mohou být stejně nedbalé jako jejich rodiče. Z toho mála, co si pamatuji, vím, že to byl dost mizerný výplod,