98
a můj otec nechal konečné rozhodnutí na mně. Co přimělo třináctiletého chlapce, aby opustil domov? V Bombaji, ve škole i mezi kamarády jsem byl naprosto šťastný. Přesto mě cosi nutilo odjet na druhý konec světa. Dodnes o tom přemýšlím. Byl to do té doby nepoznaný dobrodružný duch? (Na rozdíl od svých zlobivějších, radostnějších sester jsem měl pověst „hodného“, tichého dítěte.) Byl to sen přiblížit se Vlaštovkám a Amazonkám, které nikdo nehlídal, nebo vzít roha jako Huck Finn? Četl jsem také příběhy z anglických internátních škol, nejčastěji upřímně řečeno dost příšernou sérii o Billym Bunterovi, tlustém, vysmívaném chlapci ze školy Greyfriars. Do téhle školy chodí i jeden indický kluk urozeného původu jménem Hurree Jamset Ram Singh, který má zvláštní vyjadřování. Když má například žízeň, řekne: „Žíznivost je úžasná.“ Když má vztek, rozčílenost je úžasná a tak dále. Ve škole je oblíbený, a tak jsem si možná myslel, že budu oblíbený i já. Místo toho jsem se setkal s rasismem a poprvé zjistil, jaké to je, být Jiný, posuzovaný nikoli podle charakteru a osobnosti, nýbrž podle etnicity. Bylo to radikální prozření. Onen téměř osmnáctiletý hoch odcházející z Rugby School byl stále poměrně konzervativní. V tomto ohledu byl tuctovým produktem anglického internátního vzdělávání. Ale o rasismu už tehdy věděl všechno. Během čtyř měsíců, které dělily střední školu od univerzity, jsem napsal dlouhý text s názvem „Terminal Report“ („Závěrečná zpráva“) o posledních měsících svého pobytu v Rugby School, v němž hrál významnou roli popis mých vlastních zkušeností s rasismem, zaobalený do průhledné fikce. I tohle dílo se ztratilo, tentokrát mou vinou, což je důkazem, že děti mohou být stejně nedbalé jako jejich rodiče. Z toho mála, co si pamatuji, vím, že to byl dost mizerný výplod,
99
ale dokumentoval daný okamžik, a proto mě mrzí, že jsem o něj přišel. V Rugby jsem byl tak nešťastný, že jsem ještě poté, co mě přijali na Cambridgeskou univerzitu, žádal rodiče, aby mě tam neposílali a nechali mě studovat někde poblíž domova. Můj otec mě ale přemluvil, abych to nevzdával, a já jsem mu za to vděčný, protože má zkušenost z Cambridge byla pravým opakem let strávených v Rugby. Na univerzitě se mé rány ze střední školy zahojily a poprvé jsem poznal Anglii, v níž jsem si uměl představit další život. V těch letech se ve mně probudilo něco jako mé dospělé já. Na Cambridgeské univerzitě jsem objevil tolerantní Británii, která vymazala mé vzpomínky na jinou, rasistickou zemi. Současně jsem objevil internacionalismus, protesty proti válce ve Vietnamu, feminismus, občanská práva, hnutí hippies a dívky. Objevil jsem dílo Jorgeho Luise Borgese a Jamese Joyce, kteří mi odhalili nové obzory. Ze studia dějin jsem pochopil, že minulost je sporné území a že realita není danost, ale to, co z ní uděláme. Od Arthura Hibberta, jednoho ze svých profesorů, jsem se naučil, že „člověk nemá psát dějiny, dokud neslyšel, jak mluví lidé“. Pro začínajícího spisovatele, za kterého jsem se pomalu osměloval považovat, to byly samé užitečné lekce. Nicméně v čase svého univerzitního angažmá ve studentském divadle jsem byl spíš hercem než spisovatelem a účinkoval jsem mimo jiné v divadelních hrách Bertolta Brechta, Bena Jonsona či Eugèna Ioneska. Občas jsem ale přispíval do studentského listu Varsity. Mým posledním úkolem bylo napsat článek o sérii krádeží na univerzitních kolejích. V duchu stylu Nového žurnalismu jsem usoudil, že bude nejlepší „stát se zlodějem“ a proniknout na „schodiště“ různých
1 0 0
kolejí, zjistit, kolik studentů nechává odemčené pokoje, vejít dovnitř a pořídit seznam věcí, které bych mohl odcizit, pokud bych byl opravdový lupič. V jednom pokoji, který jsem navštívil, jsem nalezl spoustu drahé elektroniky a další cenné věci. Ve své zprávě jsem po pravdě uvedl, že to byl pokoj samotného šéfredaktora Varsity. K jeho cti slouží, že článek otiskl bez cenzurních zásahů. Bylo to ovšem naposledy, co jsem byl požádán, abych pro studentské noviny něco napsal. V posledním ročníku studia historie na Cambridgi jsem se zabýval ranými dějinami islámu a poprvé jsem narazil na takzvaný incident se satanskými verši, důkladně zdokumentovanou epizodu, v jejímž průběhu islámská víra, jak se zdá, poprvé flirtovala s uznáním tří populárních mekských okřídlených bohyň a posléze je zavrhla – pokus oklamat Proroka, aby se zpronevěřil své víře, mi připomněl mnohá pokoušení proroků, o nichž hovoří Bible. Když jsem historku slyšel poprvé, pomyslel jsem si coby nadějný spisovatel, jímž jsem doufal být, že je to „fajn příběh“. Tehdy se psal rok 1968. O dvacet let později, kdy vyšly Satanské verše, jsem přišel na to, jak moc je ten příběh fajn. V době, kdy jsem dostudoval Cambridge, jsem už věděl, že moje chlapecké já mělo pravdu. Chtěl jsem se stát spisovatelem. Chtěl jsem být také hercem, ale po několika rolích v inscenacích uvedených na tehdy velmi aktivní alternativní londýnské scéně, včetně jednoho bohudík nezaznamenaného ztvárnění tety Sally v dlouhých černých šatech, dlouhé blond paruce a s černým zapatovským knírem, jsem pochopil, že udělám dobře, když v nastoupené cestě nebudu pokračovat. Mou nejniternější touhou bylo psát a od té doby jsem to také dělal. Mému otci se to nelíbilo. Psaní nebyla práce, ale koníček. Pracovat po jeho boku, v jeho textilce, to byla práce.
Ukázka elektronické knihy