vyvěšenými prostěradly s rozhněvanými i soucitnými komentáři. Ale jak se kroky blížily k radnici, smutek se začal přelévat ve vztek. Klára s kamarádkami šly zhruba v třetině průvodu. Pomalu se rozpovídávaly, připomínaly si další detaily, které kdo kde slyšel o pádu domů, a spekulovaly o tom, jak se obyvatelé vedení města pomstí. Někdo Kláře zaklepe na rameno. Otočí se. „Ahoj, jen jsem ti chtěl říct, aby ses držela.“ Pohladí ji po rameni, a než Klára stačí něco říct, jeho kštice už mizí davem někam pryč, stejně jako vzpomínky na večer s Lunou. Dívá se za ním do dálky a přemýšlí, jestli se jí někteří lidé jenom nezdají. A jestli v podobných náhodných setkáních hledat hlubší symboliku. Za běžných okolností by určitě nějakou našla, teď na podobné úvahy nebyl prostor. „Demisi, demisi!“ Skanduje dav blížící se k historické budově radnice, kterou její správci opevnili železnými ploty, aby odstrašili rozvášněný dav. „Vrazi! Tohle si ještě vypijete! Vylezte ven, srabi!“ Vůdci průvodu se neudrží a začnou lomcovat zátarasy. Z okolních ulic se stahují policejní auta. „Hlavně klid! Nezapomínejme, čeho chceme dosáhnout, násilím si jenom přitížíme!“ volá jeden z organizátorů průvodu do amplionu. Divoké stádo už je ale v ráži, lidé přelézají bariéry, z jedné strany létají dýmovnice, z druhé slzný plyn. „Holky, mně strašně štípou oči, nepůjdem?“ „Jo, taky bych řekla, že jsme občanskou povinnost splnily, ale o zrak teda přijít nechci.“ Všechny tři se chytí za ruce a Spolubydlící je táhne jako řetěz davem směrem zpátky. Když se dostanou na volnější prostranství, promnou si oči.
98