Sherlock Holmes v Řitce (Ukázka, strana 99)

Pan ředitel byl tak vstřícný, že nám hned vypracoval dokument, kdy a kde se dané plátno používalo a že v jiných oblastech jej nenajdeme. Poté jsme se s ním rozloučili a vydali se hned k Mníšku, abychom dokument předali četníkům.

A konečně jsme uspěli. Dokument od ředitele Obrazárny vlasteneckých přátel umění a bratra ministerského předsedy měl skutečně svou váhu, která nejspíš převážila i ohlášení pražského obchodníka.

Barona i s jeho zetěm hned pustili s námi odejít. Vzali jsme je svým povozem a odvezli na Veveří vrch. Tam nás přivítalo obrovské nadšení. Rozálie, baronova starší dcera a choť Leo von Rostowa na nás mávala z okna svého ateliéru ve druhém poschodí, což baron komentoval slovy: „A to je právě ono, proč nežijí v městském bytě v Paříži, ale zde v našem sídle na venkově. Rozálie má svůj ateliér v jiném poschodí, než jsou obytné místnosti a nikdo nemusí stále dýchat ten škodlivý terpentýn. A po malování se může jít projít do rozkvetlé zahrady a nadýchat se čerstvého vzduchu. Ale myslíte, že to mohou pochopit ti suší úředníci, kteří se chodí domů jen vyspat nebo obchodníci, kteří chtějí být jen nablízku svým penězům? Je to celoživotní boj s těmi názory, zlobou a závistí.“ Museli jsme mu přikyvovat, měl zcela pravdu. Byli jsme přemlouváni k oslavě, ale nechtěli jsme se víc zdržovat. Proto jsme se rozloučili a jen jsme se cestou ještě stavili v domě ROSEMARIE, abychom se rozloučili také s naší přítelkyní, která nás sem opět pozvala, a poté jsme už jeli honem na Wilsonovo nádraží, abychom stihli náš vlak.

Tak přeci jenom jsme nakonec uspěli i proti tak tuhému úřednímu aparátu, ale bylo to obtížné a únavné.

Sepsal MUDr. John Watson v červnu Léta Páně 1929.“ Nemohla jsem se od textu odtrhnout a odložila jej až po jeho úplném přečtení. A ani pak jsem se nemohla hned přenést z jeho děje, neboť popisoval mně tak známé skutečnosti ze současnosti, že je to až neuvěřitelné!

A šla jsem se trápit s prozatímní technikou, kterou jsem nucena používat, zatímco mé počítače má už snad tři čtvrtiny roku policie na druhém konci republiky. Advokát nepochopitelně odtamtud nařčených z nabízení falz obrazů, přitom vynikajících obrazů s těmi nejkompetentnějšími posudky, mi slíbil, že vrácení mých počítačů zaurguje u státního zástupce. Poté co nás nečekaně jednou brzy ráno probudila policie, byla jsem přesvědčena, že někdo nejspíš zahlédl k nám lezoucí zloděje, s čímž mám četné zkušenosti. Ale policie se k 97

mému obrovskému překvapení vytasila s povoleními k prohlídce, formulovanými v tom smyslu, že se již několik let nezdržuji v pražském bytě, nýbrž v domě v Řitce, což je vysvětlitelné pouze pácháním trestné činnosti.

Přeci jen po poznání, ke komu se policie dostala, celou věc rychle přehodnotila a nakonec s omluvami jen odnesla počítače, že to tak měla za úkol, zatímco majitele obrazů odvezla s sebou do vazební věznice. Původně se nejspíš počítalo i se mnou a jakési mé skryté nepřátele a konkurenty, jejichž úsilí je mi záhadou, hluboce zklamala změna původně zamýšleného plánu. No nic, radši toho nechám, třeba už brzy budu mít své krásné počítače a půjdu zatím malovat do ateliéru ve druhém poschodí – je to pohoda oproti pražskému bytu, když mohu malovat ve zcela jiném patře, než jinak bydlím. A pak ještě za světla vyjdu ven do zahrady, abych dala jídlo zvířatům. Vtom mne však vyrušil náš pan stavitel a v podpaží nesl velkou plochou krabici, že prý už se nemohl na mne dívat, jak zápolím s tou nedostatečnou technikou. Nepřišlo mu vhodné spoléhat se na flexibilnost současné policie, četníci za první republiky v tom byli nejspíš dál.

10. Záhadná cedulka

Dříve jsem si stále hrála s vyzváněcími melodiemi telefonů a ráda jsem je poslouchala. V současnosti již mám vůči tomu takovou averzi, že mám zvonění na telefonech zcela vypnuté a nanejvýš zapínám vibrace, aby mne něco vůbec upozornilo na příchozí hovor.

Nyní jsem byla informována současným majitelem obrazu Houslistky Amedea Modiglianiho, že mi bude telefonovat pán, který zprostředkovává prodej obrazu a znala jsem i jeho telefonní číslo. Seděla jsem u počítače, což od mé nemoci před dvěma roky je vesměs v ložnici na posteli, když najednou mi mobil, položený vedle počítače, začal poskakovat a vydávat ty nepříliš příjemné zvuky vibrace. Na displeji jsem tentokrát uviděla právě onoho pána, co mi má telefonovat ve věci obrazu, tak jsem hovor přijala svým typickým záměrně nepříliš profesionálním přihlášením - každý má hned vědět, že netelefonuje někam, kde někdo je v pohotovosti u telefonu, nýbrž je tam svobodný nemocný invalidní člověk, který jen z dobré vůle hovor přijme: 98

“Áno.”

“Je to prosím paní doktorka Rosemarie Macešková?”

“Ano, u telefonu, dobrý den” - odpověděla jsem již povzbudivě vstřícně.

“Dobrý den, paní doktorko, máme nyní na koupi obrazu vážného zájemce, chtěl by ale naprosto přesně znát historii obrazu a myslíme si, že byste v tom mohla významně pomoci. Jste to vy, komu byl obraz v nové době poprvé donesen, u nějž se objevil a máte o tom největší přehled. Nejlepší by bylo, že bych s kolegou přijel a pohovořili bychom o tom osobně.”

Na příjezd pánů jsem se chtěla dobře předem připravit, abych pak v jejich přítomnosti něco nehledala, ve spěchu netápala. Předtím před pár lety jsem již na obraz málem pozapomněla. Přeci jen uplynula určitá doba, přicházely další obrazy a stále něco nového, čím jsem se zabývala. Až pak najednou mi byl obraz připomenut, když jsem jej uviděla v Krimi zprávách na Primě, že byl ukradený. Ani jsem si tehdy hned nevzpomněla, odkud obraz znám, nejen kdo jej ke mně donesl, ale dokonce i zda jej kdosi ke mně donesl a za jakým účelem.

Jen jsem věděla, že kdysi před lety a to před hodně lety jsem se obrazem zabývala i že jsem na něj psala posudek. Ve zprávách ukázali vilu, z níž byl obraz ukraden. Mezitím jsem si již i vybavila, kdo s obrazem za mnou byl - pan Jaroslav Smetana, takový drobný člověk. Dost mne tenkrát obtěžoval, protože chtěl obraz prodat, měl solidní nabídky a bylo-li mne vše pravdivě sdělováno což také člověk nikdy neví a ani se tím nikdy nehodlám zabývat, do jaké míry mi kdo lže - byly mu uskutečněny víc jak solidní nabídky a on vždy s vychytralým úsměvem tvrdil, že není hloupý, aby na ně přistoupil, že ví, že obraz má mnohem vyšší cenu. Je to však zásadní rozdíl, zda se obraz prodává ve světoznámé aukční síni, kde se sejde víc zájemců a cena se příhozy vyšplhá nebo se prodává přímému kupci. Proto jsem si nyní vzpomněla, protože tím mi pan Smetana utkvěl v mysli, jak mi opravdu lezl na nervy. Nelíbí se mi jakýkoliv projev hamiždnosti jako jednoho z hlavních lidských hříchů, však také jsem mnohokrát obětí této skleslosti lidstva, kdy tito hamiždníci často ostatní považují za hlupáky, že ti takoví nejsou. Ale jak se zdá, tak panu Smetanovi se to také asi nevyplatilo. I když v první chvíli mne napadlo něco jiného, nevěřila jsem tomu, že by skutečně u něj zloději obraz ukradli - buď by to musela být profesionálně připravená akce s předem známým odbytem nebo naopak dílo naprostého nešťastníka, který pak obraz raději zničí, aby jej neusvědčil. Spíš jak jsem vzpomínala na úsilí pana Smetany o co nejvyšší prodej obrazu, zprvu mne 99

Ukázka elektronické knihy