Kdyby Julie nebyla jeho dcera, nemohla by se na něj z její tváře šklebit jeho prababička z matčiny strany. A i kdyby jeho otec nebyl otcem biologickým, měl by Vladimír hledat vysvětlení zásadních povahových rozdílů v genech některého matčina kolegy z učitelského sboru. Natáhne se po telefonu, aby si po téhle fantazii očistil svědomí. U otce svítí zelená tečka. Píše knihu nebo kouká na porno, hádá s vysokou mírou jistoty Vladimír. Jak je? napíše mu. Zobrazeno. A nic víc. Jak jde psaní? Zase jen zobrazeno. Tati? Jsi tu? Otec konečně něco ťuká, na displeji poblikávají tři tečky. Ťuká tak dlouho, že Vladimír začne pochybovat, jestli mu tráva nezkresluje pojem o čase. Jak můžu vědět, že mi píšeš doopravdy ty? přijde nakonec odpověď. Správně! Nemůžeš, odpoví Vladimír. Mrzutý, že se rozhovor opět komplikuje, a zároveň spokojený, že otci konečně vštípil základy online bezpečnosti. Natoč mi vzkaz na video, napíše otec. To by bylo divný. Jsem ve vaně, brzdí ho Vladimír. To by mohl tvrdit každej. Vladimír uvažuje. Každej by ti nemohl připomenout, že jsem v roce 1988 dostal diplom za programování. Přišel poštou, čekals na mě s ním v kuchyni a řekl mi, že tohle by mi šlo. Odpověď přijde obratem. Nic takovýho si nepamatuju. Chcípni, čuráku zlej, nabuší do odpovědi Vladimír. Pak to smaže. Nic nového nenapíše. Ponoří se pod vodu. Západní táta veze Vladimíra z letiště v San José k sobě domů do Mountain View, kde je každému svobodymilovnému člověku nejlíp, kde jsou silnice široké a možnosti neomezené. Usadil se tady po čtyřech dekádách v byznysu, ale těžko mluvit o důchodu, ještě pořád jedno odpoledne v týdnu učí, dva dny konzultuje, práce se nedokáže vzdát 99
ani po sedmdesátce. Vladimír by mu nehádal víc než pětapadesát. Prohlíží si ho v němé úctě. Motor mustangu při předpisových pětapadesáti mílích tiše brumlá. Už by to chtělo něco říct. Když jsem byl posledně v Kalifornii, ťukne Vladimír na okýnko směrem ke korejské čtvrti, někde támhle jsem měl lepší bulgogi než v Soulu. Západní táta vlídně přikývne na znamení, že není důvod se předvádět. Pořád tomu nemůžu uvěřit, rozřehtá se a v ústech mu zasvítí dokonale bílé zuby. Udělal jsem si ten test DNA jen proto, abych se dozvěděl něco o svých předcích. A najdu syna. Jeden z nás ty předky našel, kouká po něm Vladimír pořád zamilovaně. Po pravdě jsem o tom měl dlouho pochyby, pokračuje západní táta. Na genetických testech i databázích dělají lidi a lidi dělají chyby. A kdyby jenom chyby. Není zas tak těžké zjistit, že mám majetek. O svých cestách jsem za ty roky vyprávěl kdekomu. O tvojí mamince sice ne, ale třeba se někdy rozpovídala ona. Zkrátka, je tu jistý malý prostor pro důmyslný podvod. A já jsem od přírody možná až moc skeptický. Navíc… nechtěl bych se tě nějak dotknout, ale o lidech tam u vás se říká, že jim člověk nesmí věřit. To se bohužel říká správně. Víš, kdy jsem začal tušit, že jsi opravdu můj syn? Když jsi mi psal o tom programování do sešitu. To je přesně můj spirit. Nemáš počítač? Poraď si. Takový selfmademanství tady v Kalifornii už nenajdeš, školy jsou samá sněhová vločka. A pak to cestování s Julií. Správně. Člověk má zažít co nejdřív co nejvíc dobrodružství, poznat svět. Musíš bejt skvělej táta. Pak vysněný otec zvážní. Jakouže rakovinu maminka měla? Ženský orgány, odpoví Vladimír. Nechybí mu slovní zásoba, jen má za to, že muži nepřísluší říct nahlas slovo vaječníky. Našli nádor pozdě, dodá. Taková škoda. Byla to chytrá ženská. Úžasně chytrá. Ve vaší zemi a v té její práci jí byla hrozná škoda. Tady by z ní byla úspěšná vědkyně. Nepochybuju o tom. 100
Vladimír začne slzet a západní táta se hned přidá. Damn. Dozvědět se o tobě a o ní dřív. Třeba bych mohl nějak pomoct. Znám tu špičkový onkology. Vladimír se osmělí položit mu dlaň na předloktí svírající volant. Nic si nevyčítej. Hlavní je, že jsme to stihli my dva. Tati. Jo. Máš pravdu, otře si západní táta druhou rukou slzy. Leží před náma velikej úkol, synku. Jakej? Všechno si vynahradit. Začneme hned ráno, jen co si odpočineš po cestě. Nevzpomeneš si, jak se jmenoval ten podnik v Koreatownu? Hovězí miluju. Ke snídani Julie nakrájí do misek jablka, hrušky, banány a hrozny. Vladimír se usměje a poděkuje, pak mu ale za cinkotu vidliček o keramiku začíná docházet, jak ovocný salát nenávidí. Je to dokonale bezpříznakový pokrm, korektní, zdravý, nudný. Pokrm, přesně, ne jídlo, ale pokrm. Na sebelepší ovocný salát člověk hned zapomene, a když ne hned, tak po prvním líznutí zmrzliny, hltu piva, o kousnutí do masa nemluvě. Zato je mimořádně rovnostářský, jedí ho ve školce, v menze, v závodce, v nemocnici. Chybí mu rafinovanost, zvládne ho udělat pětileté dítě. Chybí mu ambice, tou nejvyšší je zbavit ovoce zrníček. Chybí mu terroir, v každém hotelu všude na světě do něj hážou plus minus to samé. Chybí v něm jakákoliv stopa po triumfu člověka nad přírodou, žádný lov ani oheň, žádná orba, žně ani mletí mouky. Vedle jablek, hrušek, banánů a hroznů je v ovocném salátu taky všechno, co je s tímhle světem blbě. V kolik ti jede vlak, taťko? V jedenáct. Vždycky měl k Julii blíž než k otci, po posledních dvaceti hodinách už o tom ale není tak přesvědčený. Cizí jsou mu teď oba. A otec, jakkoliv je ztracený, ukřivděný a zlostný, má v sobě viděno s odstupem tisíce kilometrů větší kus pankáče než Julie. Neláme se v pase pod tíhou nesčetných druhů viny, ze kterých lidstvo ještě před pár lety polovinu vůbec neznalo. Nejchytřejší hlavy by měly dávno pracovat na tom, aby každý člověk mohl aspoň jednou za život 101
Ukázka elektronické knihy