Soucit v medicíně (Ukázka, strana 99)

Soucit v medicíně z narativní perspektivy

43. TEICHER, MH., SAMSON, JA., ANDERSON, CM., OHASHI, K. The effects of childhood maltreatment on brain structure, function and connectivity. Nature Reviews Neuroscience, 2016, 17(10), p. 652–666.

44. WAITE, R., RYAN, RA. Adverse childhood experiences: What every student and health professionals should know. Routledge, 2019.

79

7 Soucit: „koření“, nebo základní „surovina“ medicíny?

Martin Moravec

Soucit jako známka autenticky lidského jednání Soucit předpokládá schopnost empatie – vcítění se. Můžeme si sebe představit v situaci druhého a vnímat, co to s námi dělá. Jak bychom se asi cítili v jeho „kůži“? Nikdy samozřejmě nebudeme pociťovat přesně to, co ten druhý. Každý z nás je originál. Nicméně něco společného přeci máme, jakési základní vnitřní „ustrojení“, naše lidství. To nám umožňuje alespoň trochu druhé chápat, navzájem si porozumět.

Empatie soucit umožňuje, je ale třeba ještě něčeho navíc. Můžeme si představit, jak se druhý (asi) cítí, a přitom se k němu postavit negativně – v takovém případě o soucitu nelze mluvit.

Můžeme se vůči jeho potřebám a prožívání „obrnit“, takže se nás a našeho prožívání ani nedotknou. Nepustíme si je „k tělu“, nevpustíme je „dál“, protože jsou nám lhostejné. Můžeme je také „dál“ vpustit a následně odmítnout jako nežádoucí, např. jako projev slabošství či zbabělosti. Pokud spolu s tím odmítneme i onoho druhého, pak ani zde nemůže být o soucitu řeč. Nakonec ale můžeme potřeby a prožívání druhého vzít vážně a zkusit jim „dát za pravdu“.

Tím jim dovolíme, aby se nás „dotkly“, možná aby nás přímo „zasáhly“. V takovém případě těžko zůstaneme lhostejnými. Situace a prožívání toho druhého se stane do jisté míry i naší „záležitostí“, i když nutně nemusíme se vším souhlasit. Jakmile nám ale není ten druhý se svými starostmi a potřebami lhostejný a dovolíme, aby se jeho problémy staly i naší „věcí“, pak již máme co dočinění se soucitem.

Vidíme přitom, že soucit dokáže člověka aktivizovat a motivovat k jednání. Může být tím, co nás „rozhýbe“. Soucit jako motiv jednání je v kontextu medicíny velmi důležitý, jak si ještě později ukážeme.

Schopnost vcítit se a soucítit je možná díky tomu, že jako lidé sdílíme něco společného. Jistě je to naše lidství. Nejspíše to ale bude i podobnost našich zkušeností. I na nich totiž záleží, nakolik si dokážeme porozumět. Známe rčení odrážející lidovou moudrost: „kdo nezažil, nepochopí“

Ukázka elektronické knihy