„Fajn,“ slíbil jsem a ona zase zavřela oči. I já je zavřel. Máma přestala mumlat, takže se teď ozývalo jen její přerývané dýchání, s až příliš dlouhými pauzami mezi jednotlivými nádechy. Když přišel konec, já i Zoey jsme oba spali. Probudila mě v slabém, šedavém světle brzkého jitra, před námi ležela na posteli nehybná postava naší matky. Zařídili jsme veškeré formality, objali se na rozloučenou a šli si každý vlastní cestou. Já se vrátil do svého přecpaného bytu a několik dlouhých dní mluvil jen se svým kocourem. Pak se konal pohřeb, po něm se zase rozhostilo ticho. Potřeboval jsem novou práci – už nějakou dobu jsem žádnou neměl a žil jsem z úspor –, a tak jsem se asi měsíc po pohřbu ocitl v suterénní kanceláři personálního oddělení hotelu u manažerky, mlhavě povědomé ženy s blond vlasy, a přijal nabídku na post, který byl nazván „hotelový detektiv“, ale jehož přesná náplň mi nebyla až tak úplně jasná. „Abych k vám byl zcela upřímný,“ řekl jsem jí, „nejsem si až tak úplně jistý, co práce takového hotelového detektiva vlastně obnáší.“ „Jedná se prostě o hotelovou bezpečnost,“ vysvětlovala. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl, jak se jmenuje. Natalie? Natasha? „To označení není z mé hlavy. Ve skutečnosti nebudete detektiv. Spíš taková ostraha.“ „Jen bych se chtěl ujistit, že si můj životopis nevykládáte nějak špatně,“ poznamenal jsem. „Odešel jsem ze školy těsně předtím, než jsem promoval z trestního práva.“ „Můžeme mluvit na rovinu, Gaspery?“ Něco na ní bylo skutečně povědomé. „Prosím.“ „Celá vaše práce je o tom dávat pozor, co se kolem vás děje, a v případě, že uvidíte něco podezřelého, zavolat policii.“
108