k Húrinovi a jeho rodině než v tom, že posílal své služebníky na nebezpečnou cestu k Morwen do Dor-lóminu. Túrinovi teď bylo těžko u srdce, nevěděl, jaké nové zlo kde číhá, a bál se, že Morwen a Nienor stihl neblahý osud; mnoho dnů mlčel a dumal o pádu Hadorova rodu a mužů ze Severu. Pak vstal a vyhledal Thingola; zastihl jej, jak sedí s Melian pod velkým neldorethským bukem Hírilornem. Thingol pohlédl na Túrina s údivem; náhle před sebou místo svého schovance spatřil neznámého muže, vysokého, tmavovlasého, jenž na něj hleděl hlubokýma očima v bledé tváři. Túrin požádal Thingola o zbroj, meč a štít a žádal nyní o Dor-lóminskou dračí přilbu. Král mu jeho přání splnil a řekl: „Dám ti místo mezi svými rytíři, kteří vládnou mečem; meč totiž vždy bude tvou zbraní. Smíš s nimi okusit válku na hranicích, přeješ-li si.“ „Srdce mě volá za hranice Doriathu,“ opáčil Túrin, „toužím spíš zaútočit na Nepřítele než se bránit.“ „Potom musíš jít sám,“ řekl Thingol. „O účasti svého lidu ve válce s Angbandem rozhoduji já podle svého uvážení, Túrine, synu Húrinův. Nyní nevyšlu z Doriathu žádné ozbrojence, a zatím ani nepředvídám, že bych to udělal.“ „Přesto můžeš svobodně odejít, jak budeš chtít, synu Morwen,“ vmísila se do řeči Melian. „Melianin pás nebrání odchodu těch, kteří vešli s naším svolením.“ „Pokud tě nezadrží moudrá rada,“ dodal Thingol. „Jaká je tvoje rada, pane?“ „Vzrůstem se jevíš jako muž,“ odpověděl Thingol, „avšak ještě jsi nedospěl své plné mužnosti. Až ten čas přijde, potom snad můžeš vzpomenout na své rodné; je však malá naděje, že by jeden osamělý muž mohl proti Temnému pánu učinit víc než pomáhat elfským pánům v jejich obraně, dokud ještě potrvá.“ Na to Túrin opáčil: „Můj příbuzný Beren učinil víc.“ „Beren a Lúthien,“ opravila ho Melian. „Jsi však příliš smělý, mluvíš-li tak s otcem Lúthien. Myslím, že tvůj úděl není tak vznešený, Túrine, synu Morwen, přestože tvůj osud je spjat s osudem elfského lidu, ať k dobrému či zlému. Dej si na sebe pozor, aby to nebylo k zlému.“ Odmlčela se a pak k němu opět promluvila: „Jdi nyní, schovanče, a přijmi 91
NEDOKONCENE PRIBEHY_blok.indd 91
17.10.2023 9:40:17
královu radu. Přesto nemyslím, že po příchodu mužnosti u nás v Doriathu zůstaneš dlouho. Budeš-li mít v nadcházejících časech na paměti slova Melian, prospěje ti to: boj se i žáru i chladu svého srdce.“ Túrin se před nimi poklonil a odešel. Brzy potom si nasadil Dračí přilbu, vzal zbraně, odešel na severní hranice a připojil se k elfským bojovníkům, kteří vedli ustavičnou válku se skřety a všemi Morgothovými sluhy a stvůrami. Tak se prověřila jeho síla a odvaha, ještě když byl skoro chlapec; pamatoval na křivdy svých blízkých, a tak se vždy vrhal do odvážných činů a dostal mnoho ran kopím i šípem i zakřivenou skřetí čepelí. Sudba jej však uchránila před smrtí a po lesích i daleko za hranicemi Doriathu se šířila zvěst, že se opět objevila Dor-lóminská dračí přilba. Mnozí pak uvažovali a říkali: „Může se vrátit duch Hadora nebo Galdora Vysokého, anebo Húrin Hithlumský skutečně uprchl z angbandských kobek?“ V tom čase byl mezi strážci Thingolových hranic jen jeden ve zbrani silnější než Túrin, a to byl Beleg Cúthalion; Beleg a Túrin byli druhy v každém nebezpečí a chodili široko daleko po lesích spolu. Uplynuly tři roky a Túrin za tu dobu jen málokdy zašel do Thingolových síní; již nedbal na svůj vzhled ani ošacení, vlasy měl zanedbané a zbroj halil šedivý opršelý plášť. V létě třetího roku se však přihodilo, že Túrin – tehdy mu bylo dvacet let – zatoužil po odpočinku a potřeboval kováře na opravu zbraní, takže nečekaně přišel večer do Menegrothu a vstoupil do síně. Thingol tam nebyl, neboť chodil po zeleném lese s Melian, jak v plném létě rád činíval. Túrin si šel bez uvažování sednout, protože byl unavený po cestě a zamyšlený; naneštěstí se však posadil ke stolu mezi starší říše a přímo na místo, kde býval zvyklý sedat Saeros. Ten přišel pozdě a rozhněval se; věřil, že to Túrin udělal z pýchy a že ho chtěl záměrně urazit. Jeho hněv se nijak nezmenšil, když shledal, že elfové u stolu Túrina nepokárali, ale uvítali ho mezi sebou. Proto Saeros chvíli předstíral, že smýšlí stejně, a posadil se jinam, naproti Túrinovi přes stůl. „Strážce hranice nás zřídka poctí svou přítomností,“ poznamenal, „a já mu rád přenechám své obvyklé místo za možnost pohovořit si s ním.“ Říkal Túrinovi ještě mnoho jiného, vyptával se ho na novinky z pohraničí a na jeho činy v divočině; přestože 92
NEDOKONCENE PRIBEHY_blok.indd 92
17.10.2023 9:40:17
se však jeho slova zdála pěkná, posměch v hlase nebylo možné nepostřehnout. Túrina to mrzelo; rozhlédl se kolem sebe a poznal hořkost vyhnanství; a přes všechno světlo a smích v elfských síních se jeho myš lenky obrátily k Belegovi a k jeho životu v lesích, a odtamtud daleko, daleko k Morwen v Dor-lóminu v otcově domě. Zachmuřil se nad svými temnými myšlenkami a Saerosovi neodpovídal. Saeros se domníval, že Túrin se zamračil na něho, a už dál nebrzdil svůj hněv; vytáhl zlatý hřeben, hodil jej na stůl před Túrina a řekl: „Jistě jsi spěchal k tomuto stolu, muži z Hithlumu, a tvůj otrhaný plášť lze omluvit; hlavu však nemusíš mít zanedbanou jako houští ostružin. A kdybys měl odkryté uši, třeba bys lépe slyšel, co se ti říká.“ Túrin mlčel, ale zadíval se na Saerose a v jeho temných očích se zablesklo. Saeros však nedbal varování a pohled mu opovržlivě oplatil. Přitom řekl tak, aby to všichni slyšeli: „Jestliže jsou hithlumští muži tak divocí a drsní, jaké jsou asi tamější ženy? Běhají jako laně, oděné jen svými vlasy?“ Vtom Túrin uchopil pohár, mrštil jím Saerosovi do obličeje a ten padl nazad, bolestivě poraněn. Túrin vytasil meč a byl by se na něho vrhl, ale Mablung Lovec ho zadržel. Saeros vstal, vyplivl krev na tabuli a rozbitými ústy s námahou pronesl: „Jak dlouho tu budeme hostit tohoto lesního Wose?9 Kdo tu dnes večer panuje? Králův zákon těžce dopadne na ty, kdo zraní jeho leníky v síni, a pro ty, kdo tasí meč, je vyhoštění nejlehčí sudbou. Venku před síní bych ti dovedl odpovědět, lesní Wosi!“ Když Túrin viděl krev na stole, zchladl, vyprostil se z Mablungova sevření a beze slova opustil síň. Pak řekl Mablung Saerosovi: „Co to dnes s tebou je? Z tohoto zla viním tebe; kdoví, králův zákon možná usoudí, že rozbitá ústa jsou za tvé posměšky spravedlivou odplatou.“ „Má-li to štěně pocit křivdy, ať jde ke králi pro rozsouzení,“ opáčil Saeros. „Avšak vytasení meče v síni nelze ničím takovým omluvit. Pokud na mě ten lesní Wos vytasí meč před síní, zabiju ho.“ „Mohlo by to dopadnout i jinak,“ připomněl Mablung. „Ať však přijde o život ten nebo onen, bude to zlý skutek, hodný spíše Angbandu než Doriathu, a vzejde z něho další zlo. Vpravdě si myslím, že tento 93
NEDOKONCENE PRIBEHY_blok.indd 93
17.10.2023 9:40:17
Ukázka elektronické knihy