včetně mladých a málo známých. Marián zahrál jednu skladbu a nechal to na gratulantech. Z Česka přijeli i Michael Kocáb a David Koller. I když jsem naší dceři Káče nikdy okatě nedoporučoval žádného muzikanta ani žádnou písničku a ona šla jen za hlasem svého gusta, často jsme se nakonec sešli. Velkou radost mně ale udělala, když si na své svatbě v roce 2008 nechala v kostele zahrát Mariánovu písničku Ľalia polná. A stejná písnička mě zastihla, když jsem četl o devět let později zprávu o pohřbu Mariána Vargy. Od svých bratislavských přátel jsem už dlouho věděl, že na tom Marián není dobře. Že těch žaludečních, plicních, kloubních a ještě horších nemocí by bylo moc i na člověka ne tak křehkého, jako byl Marián. Ale pořád jsem věřil. Kolikrát předtím se už zdálo, že je u konce svých sil, a pokaždé se z toho i s pomocí své obětavé ženy Janky dostal. I na červencový festival Pohoda v Trenčíně se ještě nechal na invalidním vozíku na chvilku dovézt mezi diváky. Mozek, duše a sluch mu stále sloužily. Dokonce i jazyk měl mlsný. Dostal chuť na pomerančovou hořčici. Věrný kamarád Agnes Snopko nemohl takovou sehnat po celé Praze, až mu ji pro Mariána vlastnoručně vyrobil kuchař z Lucerny. Ale v úterý osmého srpna se Mariánovi v nemocnici přitížilo. Nechtěl tam zemřít, požádal, ať ho odvezou domů: k manželce a ke Kubovi Kudláčovi, synovi Mariánovy sestry Zuzany, už taky skladateli. A odtud druhý den, ve středu po deváté ráno, ve spánku odešel do muzikantského nebe za jinými cherubíny slovenské hudby, Dežem Ursinym a Jarem Filipem. Na nedělním pohřbu v bratislavském kostele církve bratrské v Cukrové ulici se přišli s Mariánem rozloučit
98
mimo jiné i bývalý trnavský arcibiskup Róbert Bezák, herečka Anna Šišková, režisér Juraj Nvota a někdejší předseda Slovenské národní rady František Mikloško. Kazatel Daniel Pastirčák, který býval Mariánovi hodně blízko, ho přiblížil i smutečním hostům: „Mariáne, nebyl jsi sám. Byli jste dva. Ty a Janka. Ona byla skrytou silou tvého života. Trpělivě nesla břemeno tvých rozporů. Pozoruhodná kompozice tvé osobnosti totiž byla vytvořena z rozporů. Velikost génia se v tobě střetávala s bezmocností dítěte.“ Než se potom s Mariánem rozloučil svým zpěvem Pavol Hammel, pověděl, že na přání Janky zazpívá Ľaliu polnú. A že je to i pro něj ta nejkrásnější písnička. Marián bude pochovaný v rodné Skalici. Budu to k němu mít z našeho letního domku v Lužicích autem pár minut.
99
Za čtyřicet
let, co jezdívám pouštět lidem desky do Olomouce, se ve vedení tamního Divadla hudby vystřídalo pár mužů a mnohem víc žen. Taková Milena Tučná o mně věděla první poslední a třeba jedna konzervativní dáma, která se vyznala v literatuře a vždycky mi obřadně připravila výtečnou kávu, se pár let domnívala, že hraju pokaždé to samé. A já nemohl pochopit, proč mě tam nechce víc než jednou ročně, když je pokaždé plno. Nejlepší ze všech byla ta, co už tam dlouho není. I když umřela až teď, po těžké nemoci: Naďa Žondrová. Měla nadhled, humor i trpělivost a se vším si vždycky věděla rady. Samo sebou se rozumí, že při každém pořadu seděla mezi posluchači. Což kupodivu dodnes není leckde běžné. Naďa bezesporu měla jiskru, ale vůbec to nebyla žádná osudová žena. Nebo v dnešní terminologii mystická folková žena. A z úst paní magistry snadno plynula i slovní zásoba Evy Olmerové, i když v mnohem menších dávkách a síle. Naďa pracovala jako lektorka trénování paměti a mozkového joggingu, se mnou se o tom ale nikdy nebavila. Jako by neomylným ženským instinktem vytušila, že na tyhle věci nejsem. Za mikrofonem se soustředím, to ano. Ale kdo po mně i jindy chce klid a uvolnění, ten narazí na tvrdou vodu. I masérky si stěžují, jak jsem prý zatažený. Naďa si nestěžovala na nic. Očividně si ze mě taky moc nedělala a nikdy mi neříkala žádné lichotky. Ani blbé. Zvláštní u Nadi bylo, že takřka vůbec nepoužívala typicky české intelektuální prostředky, sebeironii a vůbec skepsi. To, čím dost jdeme na nervy zejména
100 Ukázka elektronické knihy