Matky často vkládají veškerou svou energii do nastolování rovnováhy mezi rodinou a povoláním. Ale na tom, do jaké míry se otcové snaží najít podobnou rovnováhu, vidíme, jak nadlidský je takový požadavek a jak nás trvale zahlcuje. Životní skutečnost plná napětí, nespokojenosti a vyčerpání, která z tohoto většinou neřešitelného dilematu vzchází, je často smutná a sotvakdo by si ji zasloužil. Kromě vnějších očekávání o naší atmosféře doma a o kontaktech v rodině rozhodují také oficiální či neoficiální pravidla. Často zde sledujeme koncepty, které bychom zřídkakdy vědomě použili a jen málokdy bývají naše vlastní. Vyplatí se tato pravidla občas prohlédnout pod mikroskopem.
Cíl: utváření rodinného života podle vlastního uvážení
Neznám rčení, které by na první pohled bylo otřepanější: Jdi svou vlastní cestou! Co to vůbec znamená? Kolik vlastních cest vůbec existuje? Není šíleně namáhavé, že musím všechno najít sám? Co je tedy spojovacím prvkem, co je oporou? Už všichni dobře víme, že rodinný život je složitý, že my sami i naše děti jsme složití a jedineční. Nevyhneme
K ZAMYŠLENÍ
Vědomé nastavení rodinných pravidel • Nakolik jste si vědomi pravidel, která doma máte? Jaká jsou vlastně vaše pravidla? • Která z těchto pravidel jste jednoduše převzali, která jste si jen nějak vymysleli a pak už nad nimi nepřemýšleli? • Která pravidla dávají teď, když jsou děti o něco větší, vůbec ještě smysl? • Co nám všem způsobuje nepotřebný stres? • Jaká pravidla vám vůbec nedělají dobře? • Co nám chybí? Co chybí vám? • Jak na to můžeme společně přijít?
102 / CARSTEN VONNOH Na tátovi záleží
se tomu, že budeme stále znovu kontrolovat naši životní situaci, to, co omezuje kvalitu našich vztahů a naši spokojenost či jak bychom to mohli zlepšit. V průběhu let se tyto věci mění, zejména nás ovlivňuje naše situace v páru či v zaměstnání, také my na ni máme vliv, a právě tak proměnlivé jsou potřeby a schopnosti našich dětí . Určitou konstantou může být zaměření na naše vnitřní hodnoty, jakýsi dlouhodobý pohled na to, co je pro nás jako rodinu důležité. Řekněme si třeba, jakých bychom chtěli mít vztah s našimi dětmi za 15 až 20 let? Jak bychom chtěli naše děti „vypustit do světa“? Moje představy jsou už poměrně jasné, i když se v příštích letech můžou v mnohém změnit: chci mít s dětmi důvěrný vztah, který přesáhne pouhé zaopatření a povinné návštěvy, chci, aby mé dítě vědělo, kým je, a mělo jasnou představu o tom, co nechce. Na své cestě životem by mělo vědět, že rodičovská podpora je stále dostupná a že moje láska a pomoc jsou nezávislé na jeho výkonech. Chtěl bych dětem umožnit, aby se samy rozhodovaly a nezdary řešily samy. A stejně jako jsem se já v posledních letech začal učit, chtěl bych, aby se moje děti dokázaly postarat samy o sebe, aby dokázaly sdělovat své hranice a svou bolest a na tomto základě také dokázaly převzít péči o druhé. Jak řekl výstižně Mathias Völchert: „To nedokážu výchovou, ale (jen) dobrým kontaktem a dobrým vedením. Pak jsem jako matka či otec klidný a plný naděje, protože vím, že jsem dal vše, co jsem mohl, a teď je na řadě dítě.“ „Ne: Řeknu ti, co máš dělat. Potřebujete výchovu vedenou s respektem: Řeknu ti, co chci, a ty mi řekneš, co pro to můžeš udělat, a pak začne další kolo vyjednávání.“ Mathias Völchert 45 V této kapitole jde o to, abychom nad svým životem uvažovali a vytvářeli ho tak, aby v něm bylo co nejvíce věcí, které nám přinášejí radost a klid, a co nejméně věcí, které nás zbytečně zatěžují a činí nás závislými. Z mé zkušenosti platí, že čím více se vědomě rozhodnu pro věci, které mi připadají důležité, tím spíše získám pocit činorodosti a svobody skutečně se rozhodovat, aniž bych setrvával v dobře známém křeččím 45
Völchert, str. 13.
5. Jak být vědomým otcem / 103
kolotoči. V pozadí je myšlenka, že můžu doprovázet své dítě všímavě a s láskou, jen pokud nejsem sám příliš vyčerpaný průběhem dne, ale dovoluji si řešit jen tolik vnějšími vlivy řízených věcí, kolik je nezbytně nutné. Tato představa se objevuje i v myšlenkách o minimalismu, je to pokus zbavit se přebytečného a vytvořit prostor pro to zásadní, a to jak ve světě materiálním, tak nehmotném. Tato analýza se mi velmi osvědčila, zjistil jsem, že balast mi bere většinu energie a o kolik spokojenější můžu být, když se s rodinou soustředím na méně věcí, které jsou zároveň více orientované na vztahy. Ale ještě předtím, než poznám, jak by má cesta mohla vypadat, potřebuji základ, na němž budu budovat vztah k dítěti, ale také zjistit, jak dokážu co nejvíce omezit své závislosti. Teprve když budu mít co nejvíce času bez stresu, získám prostor jej všímavě využít pro dobré vztahy v rodině. Můžeme sami od základu změnit svou situaci v rodině, vycházíme-li z toho, že v mnoha životních oblastech nejsme vydáni napospas ani neschopni jednat. Potřebujeme nahlédnout do svého nitra, abychom našli nové perspektivy, které ovlivní rodičovský či partnerský vztah a položí základy pro vydařený vztah mezi otcem a dítětem. Postarej se nejprve sám o sebe, pak o kvalitu partnerského vztahu a pak o vaše děti. Nikoli naopak! Velmi brzy jsem pochopil, že já sám, i kdybych sebevíc chtěl, nebudu úplně perfektním otcem, ale ani jím být nepotřebuji. Místo abych se honil za nejasným perfekcionismem, získal jsem důvěru, že se moje děti do velké míry vyvíjejí samy. Výchova ve smyslu, v jakém jsem ji znal, není nutná. Svou výchovou nevyrábím děti. Výchova probíhá mezi řádky. Naše děti od nás odkoukávají život. Učí se z mého klidu a budou samy také klidné, nebo se učí z mé nervozity a budou také neklidné. Samozřejmě tu hrají roli ještě další faktory, jež ovlivňují vývoj mých dětí, ale můj příklad je důležitý. Když dáte dětem příkaz typu „Vzchop se!“, zkuste se předtím nebo potom na chvíli zastavit a uvážit, jestli tento příkaz opravdu dává či dával smysl, zda je (ještě) logický ve vaší současné životní situaci a podle vašich hodnot nebo zda tu vlastně zaznívají požadavky druhých či vaše, které pro děti nejsou přiměřené.
104 / CARSTEN VONNOH Na tátovi záleží
Ukázka elektronické knihy