Země těch druhých II (Ukázka, strana 99)

a plášti. Farida by to nikomu nepřiznala, ale nebýt jejího syna, toho pitomce na podlaze, vydržela by to ještě chvíli, jen aby viděla, co se s tou ženou stane. Takhle se ale otočila a nafackovala Mehdimu, který si rukama kryl obličej. Bylo slyšet smích a pak výstřel z revolveru.

Mehdimu už bylo skoro čtyřiadvacet, ale stejně se mu občas stalo, že se budil uprostřed noci s opoceným čelem a myš­ lenkou na matku. Pamatoval si ji jako přihlouplou ženu s prázdnýma očima a s pletí barvy tabákových listů. Sebemenší maličkost ji rozzuřila doruda a rozdávala rány, jen aby neslyšela a aby netrpěla. Bila svoje děti. Měla za sebou nehodu, při níž si zpřelámala kosti, a od té doby byla závislá na morfiu. Všichni předstírali, že to nevidí. V noci utíkala přes střešní terasy. Lidé ji vídali, jak se prochází po střechách v pestrobarevné dželabě a s rozpuštěnými vlasy. V ulicích, střídmě osvětlených velkými svícemi, které každá rodina nechávala přede dveřmi, míjela muže vracející se z hammamu, kolem hlavy měli obmotaný bílý ručník a z kůže se jim ještě kouřilo. Farida si jich nevšímala. Kráčela dál a horečně si utírala ruce do dželaby. Spěchala za lékárníkem, a ten se bál, že přijde. Dokonce začal zavírat dřív v naději, že si Farida vybere nějaký obchod mimo staré město. „Ať si pro zásoby zajde k nějakému šarlatánovi,“ říkal si. „Ať na mě zapomene.“ Jenže Farida se vracela, zalitá potem a pevně odhodlaná. Klepala na okno a dobře věděla, že ji lékárník slyší, protože bydlel nad lékárnou. A taky věděla, že jí otevře, protože se ten starý pán bál skandálu a navíc mu jí bylo i trochu líto. Nakonec pokaždé sešel dolů, nabručeně otevřel mříž a zapřísahal se, že to je naposled. Dovolával se Boha a prosil Faridu, aby se napravila, ve jménu slušnosti, kvůli své spáse a svým dětem. Farida ho neposlouchala. Mříž už 101

byla otevřená, cíl byl nablízku. Lékárník vzápětí zamířil do skladu. Slyšela cinkot malých skleněných lahviček a zaplavovala ji jakási úleva. Mluvil, ale ona vnímala jen pocit bláta ve svých ústech, jako by měla pusu plnou potu.

Mehdi byl živé a zvídavé dítě a otec ho zbožňoval. Starý Muhammad, který pracoval jako komorník u jednoho bohatého Francouze, si vzal do hlavy, že ho zapíše do evropské školy a dostane ho na smíšené gymnázium. Požádal o pomoc šéfa a ten po setkání s nadaným chlapcem souhlasil. Farida vždy manželovi vyčítala, že jejich syna vehnal do náruče Francouzům. „Uděláš z něj cizince v jeho vlastním domě.“ A po letech musel Mehdi uznat, že měla pravdu.

V době vyhlášení nezávislosti bylo Mehdimu jedenáct let.

Stejně jako ostatní studenti sledoval shromáždění davů a výbuch radosti, který následoval po návratu krále, a byl hrdý na svou zemi a její znovu nabytou suverenitu. K Francouzům choval rozporuplné pocity. Před kamarády předstíral, že ty bělochy, křesťany, ošklivé imperialisty nenávidí. Zahrnoval je urážkami a tvrdil, že se jejich jazyk, právo a dějiny učí jen proto, aby se od nich mohl lépe osamostatnit. Hrát s nimi jejich vlastní hru, jak tehdy říkávali nacionalisti. Ve skutečnosti k nim cítil obdiv a závist a v životě měl jeden jediný cíl: stát se tím, čím jsou oni.

Když koncem padesátých let nastoupil na střední školu, vydělával si něco málo peněz jako průvodce turistů, kteří prahli po exotice. Těm ten drobounký malý Arab s vypouklým čelem a tlustými brýlemi, který tak dobře znal uličky starého města, připadal legrační. S důležitým výrazem je varoval: „Bez průvodce se ztratíte. Tak je to město vymyšlené.

Aby kolem cizinců nebo vetřelců sklaplo jako past.“ Turisté 102

se ho drželi jako klíšťata. Děsily je zubožené tváře řemeslníků, lekal je křik mužů, kteří táhli osla nebo rozviklaný vozík a odstrkovali je hrubě na stranu ke zdem domů. Třásli se při pohledu na beznohé osly, liliputy, slepce v šedých vlněných dželabách, kteří třímali v ruce zkroucenou hůl a kovový hrneček, v němž tu a tam zacinkala mince. Našlo se jen málo těch, kteří uměli tváří v tvář kráse tohoto hemžícího se davu mlčet a kteří dovedli mulám nesoucím hromady vlny obarvené narůžovo nebo namodro prostě uhnout. Mehdi běžel. Přeskakoval kaluže a lejna, dařilo se mu turisty setřást a vychutnával si pach hrůzy, který od nich doléhal až k němu. Chtěl vzbudit dojem, že mu město patří a že ho všichni jeho obyvatelé milují a znají. Přehrával mazácké kamarádství s prodavači zeleniny nebo oliv. Namlouval lidem hlouposti, vyprávěl staré povídačky a na pravdu kašlal. Však si ti turisti, kteří se potili ve vlněných kabátech a při chůzi se ustaraně dívali na boty, jež si nechtěli zničit, za svoje peníze přijdou na své.

Mehdi znal francouzské dějiny a zeměpis lépe než tihleti Francouzi z Limoges nebo Orléansu. Vymýšlel si pro ně obzvláštní mýty. Staří feští prodavači zprvu to ošklivé děcko s hubenými lýtky, které je nutilo rozbalovat koberce nebo rozkládat kožené taburety, vídali dost neradi. Nelíbilo se jim, když jim kluk skákal do řeči a zpochybňoval báchorky, které si vymýšleli celý život a které se tak osvědčovaly. Z malého Mehdiho se však vyklubal výjimečný obchodník. Ukázal jim něco, co si do té doby neuvědomovali: nestačí se chlubit kvalitou vlny, měkkostí kůže a jemností výšivek. Je potřeba vyprávět příběh. „Tohleto není jen tak nějaký koberec,“ namlouval Mehdi užaslým turistům. „Pochází z domu bývalého paši, který zahynul v kmenové válce.“ A brzy už v obývácích v Limoges nebo Orleánsu nadšení cestovatelé zvali přátele 103 Ukázka elektronické knihy