Nedalo se couvnout, trval jsem na vykonání rozkazu. Do poslední chvíle jsem doufal, že Ďurek od toho uhne, že se ukáže pravda. Nestalo se, osobně jsem dohlédl na to, jak svědky poučili, že o případu a zadržení nesmějí nikde mluvit a ještě dnes mají nastoupit na svá pracoviště. Potom je vyvedli z budovy a nechali jít. Selhání. Uvařil jsem si čaj a stáhl se do kanceláře bez oken. Žárovka se vypálila, místnost ozařuje jenom stolní lampa. Připadám si jako v cele, možná mě zatkli a zavřeli, otupělý mozek to nestačí zpracovat. Hlavu mám skloněnou, vdechuju bylinkovou vůni, stolní deska odráží neznámou tvář. Nejasnou, matnou, moje jediné štěstí. Věrný obraz bych nesnesl, je to tvář Medúzy. Pohledem neuhnu jenom proto, že podřimuju, i když jsem zároveň bdělý. Apatie, rozostřené vědomí. Všechno, čemu se jindy tak prudce bráním, má vstup volný. Dívám se na sebe a vidím prase, které zabilo vlastního bratra. Stud chutná odporně. Nenávidím se, a proto dělám, co dělám. Poslušnost, drobné kolečko. Služební odznak je můj štít, nepropustný pancíř, poslední obrana. Škubnu sebou, pokusím se vylézt z bažiny. Natáhnu se po hrnku s čajem, který dávno vychladl. Uprostřed pohybu zmalátním, zabořím se ještě hlouběji. Chrabryj, moje tehdejší přezdívka, ruské slovo pro chrabrého. Tak mi říkali tam v horách, a tehdy to byla pravda, mezi chlapy nic jiného neobstálo. Ani náznak lži nebo neupřímnosti, jenom hrdinství a mužná čest. Chrabryj. Nebrali to jako lichotku, šlo o vyjádření mé povahy, ryzí podstaty, tehdy jsem tomu věřil. Po smrti kapitána Lošakova mi svěřili velení oddílu. I když jsem byl mladý, odvahou se mi nikdo nevyrovnal. Horká hlava. Sabotážní akce, přestřelky, popravy Němců, nic z toho mi nenahánělo strach, ničeho jsem se nebál. Partyzánský velitel, v tom jsem se viděl, nejvyšší ideál. A potom… Ostrý Grúň, zbrklé rozhodnutí, podělané granáty… Zatnu pěsti, přitisknu si je k uším, drtím si lebku. I přesto slyším Julkův řev, čím silněji je tisknu, tím hlasitěji se ozývá. Nikdy 98
2karika_hlubina 392.indd 98
16.10.2023 15:00:04