Ale to už k radosti Otce Vánoc udělal Blyštík krok vpřed. „Ty jsi vážně kamarád, Blyštíku,“ zašeptal mu Otec Vánoce do ucha a pokusil se na něj vylézt. Na sobovi nejel už léta, a tak poněkud vyšel ze cviku: sklouzl na druhou stranu a spadl hlavou do sněhu. Kometa se tiše, po sobsku, zachichotal. Napodruhé se to ale Otci Vánocům povedlo. „Tak. Nic to není,“ prohlásil. Podíval se na nebe a zapátral po známkách polární záře. Musí se dostat tak vysoko na oblohu, aby se obalil polární září – všemi těmi částečkami magie a naděje, které o Vánocích plní vzduch. A pak se budou dít kouzla. Čas se zastaví. Jelikož byla vánoční noc, obloha správně měla tím zeleným, modrým a růžovým světlem přetékat. Ale nepřetékala. Nebylo na ní nic kromě tmy, měsíce a hvězd. Nebe bylo jen a jen obyčejné nebe. Otec Vánoce vytáhl kapesní hodinky. Tikaly. Bylo deset minut před Skoro časem jít na kutě. Nic není nemožné… „No tak, Blyštíku, tohle dáme. Pojď najít polární záři.“ Blyštík se dal do cvalu. Cválal a cválal a cválal. Byl nejsilnější a druhý nejrychlejší
97