tu hned vypadá mnohem útulněji. Došla k posteli a položila na slamník dlaň. Když nic jiného, alespoň byl suchý. „Peřiny vám přinesu,“ ujistila ji správcová. „A kadibudky najdete na konci chodby. Jedna z nich by měla být volná.“ Správcová vyšla z místnosti a Valerie rychle otevřela skříň. Prohmatala zadní stěnu, ale nenašla nic zajímavého. Ještě se zastavila u dveří a důkladně si z obou stran prohlédla mechanismus závory. Po tváři jí přeběhl kratičký úsměv. Bylo hezké potvrdit si své dohady, přestože závěry, které z nich vyplývaly, se jí příliš nezamlouvaly. *** Zpět v sále s výčepem Valerie zjistila, že její manžel už dopil čaj. Poznala to podle odmítavě sevřených rtů a prázdného hrnku postaveného na stolku. Kromě toho tentokrát neměl kam tekutinu nenápadně vylít. „Pojď si odpočinout do pokoje, můj drahý,“ pobídla ho, když mu pomáhala na nohy. Když pod ním při prvním kroku podklesly nohy, musela ho podepřít. Tentokrát nesla brašnu ona. Markrabě zvedl jen svůj podlouhlý balík. „Buď to začínáš s rolí přehánět, nebo bych si opravdu měla dělat starosti,“ pokárala ho tichounce během chůze. „Hraju to,“ uklidnil ji stejně tiše. Maličko si oddechla, přestože ji to nepřekvapilo. Už při návratu si všimla, že jeho pokožka získala zdravější barvu a propadlé tváře se začínaly vyhlazovat. Do pokoje zamířili ve správný čas. Někdo by ho přece jen mohl poznat. K pokoji došli v okamžiku, kdy z něho vycházela správcová.
98
„Lože je připravené,“ řekla s drobnou úklonou. Když je žena míjela, nesměle pohlédla na markraběte. „Jsem si jistá, že když si odpočinete, bude vám brzy lépe, Vaše Milosti.“ „Děkuji, jste velmi milá,“ odpověděl a usmál se na ni. Markrabě si všiml, že správcová na moment ztuhla. V duchu zaklel. Možná v jeho očích zahlédla něco z jeho skutečné osobnosti. To by nebylo dobré. Byl sice více než obstojným hercem, ale nyní se necítil ve své kůži. Opravdu byl nejvyšší čas uklidit se stranou. *** Uvnitř pokoje markrabě sňal plášť z ramen, přehodil jej přes opěradlo židle a posadil se na postel. Podlouhlý balík opřel o hranu postele. Valerie zatím zavřela. Zasunula závoru a ještě chvíli poslouchala s uchem těsně u dveří. „Mohl bys mi půjčit jeden z nožů?“ zeptala se posléze. „Jistě. Pročpak?“ „Protože tu závoru lze odsunout zvenčí,“ ušklíbla se. „Není to na první pohled vidět. Mechanismus je šikovně ukrytý v kování, ale je tam.“ „Takže chceš nůž využít jako zarážku, aby nebylo možné závoru odsunout. Dobrý nápad.“ Zamyšleně nakrčil obočí. „Mohla bys kousek poodstoupit?“ Pozvedla obočí a udělala dva kroky stranou. Upřel pohled na dveře a měřil si vzdálenost. Poté sáhl do pravé boty, vytáhl nůž a hodil. Čepel se s klepnutím zarazila téměř coul od konce závory a s chvěním zůstala trčet ze dřeva. Zklamaně zabručel.
99
„Možná jsem měla ustoupit o něco víc,“ poznamenala Valerie. „Možná bych ti měl prozatím odevzdat všechny nože.“ Potřásl hlavou. „Kdyby mě teď viděl můj učitel, nejspíš by si rozřízl břicho,“ ušklíbl se kysele. „Není to tak zlé a myslím, že máš dobrou výmluvu.“ Pomalu se položil na postel. „Možná,“ připustil „ale mistr na výmluvy nikdy nedal. A že jsem na něj zkoušel všechno možné. Většinou mi kvůli nim ještě přidal.“ Došla až k posteli a pohlédla na něj shůry. „Můžeš být rád, že jsi naživu.“ „To také jsem, ale pro tuhle… indispozici je to vážně mizerný čas.“ Posadila se na pelest postele a s jistou námahou si z nohy stáhla jednu z vysokých kožených bot. Se škorní v ruce se vrátila ke dveřím. Musela s nožem několikrát opatrně zaviklat, než jej dokázala uvolnit. Prohlédla si směr růstu vláken ve dřevě závory. Čepel nože přimáčkla k její patě a pootočila ji s ohledem na směr růstu dřeva. Poté podpatkem boty tvrdě udeřila na rukojeť. Nůž hladce zajel dovnitř více než o palec. Uhodila znovu a pak znovu. Teprve po čtvrtém úderu, který zaduněl místností, byla spokojená. Vrátila se k posteli a s úlevným povzdechem si sundala i druhou botu. Zavrtění prstů rozhýbalo onuce na nohách. „Už bylo na čase, mám úplně ztuhlá chodidla.“ „Nebyly ty rány poněkud nápadné?“ zaprotestoval chabě. „To je mi jedno,“ konstatovala. „Chceš, abych ti sundala boty?“ „Udělám to sám.“ Začal se zvedat, ale přitlačila ho zpátky k posteli.
100
Ukázka elektronické knihy