Kroniky spoutaných - Příběhy z mládí 4 (Ukázka, strana 99)

popřel všechno, kvůli čemu vzali svobodný život mně samotnému. A navíc, až vyrostou, můžou přinést aspoň špetku krásy tomuhle idiotskému světu, kde jsou velkoměsta zbudovaná ze shnilé slámy a v krčmách se platí hřeby. Můžou se stát prvními z těch, kdo jednou udělají život na Julnaře nejen snesitelným, ale i příjemným. Pokud dostanou šanci.

Pokud jim já umožním dostat šanci. „Ehm… Onar je v téhle osadě?“ zeptal jsem se s tak okázalou lhostejností, jakou jsem jen zvládl předstírat. „Jistěže není. Myslíte, že k němu hned vodíme každého, koho venku odchytíme?“ Cewarak se zasmál, jako bych řekl kdovíjak dobrý vtip. „To už bysme ho nejspíš neměli… Ale žádný strach, pokud ukážete, že si to zasloužíte, jistě se s ním setkáte brzy.“ Úlevu jsem se nesnažil příliš zakrývat. Náš průvodce jistě nepozná, že má docela jiný důvod, než se zdá.

Já se totiž s vůdcem rebelů setkat nesměl, za žádnou cenu.

Jakmile se s ním setkám, odsoudím ho k smrti. Ta jeho bude nejspíš rychlá, zato ta, co čeká Ajnera a jeho sestru, bude pomalá, bolestivá a smutná. Jediné, co teď můžu udělat, je nechat ty dva tady a zmizet - chlapi z pozemské základny mě podle svých sond snadno vypátrají, dostihnou a snad i zlikvidují, ale tohle místo zůstane ušetřené. A když ne tohle, pak jiná podobná, která jsou určitě rozesetá po celém kraji.

Zůstanou ušetřená, dokud nebude známa Onarova totožnost. Dostanou trochu času, ale aby ten čas mohla dobře 98

využít, musím je varovat. A na to zas potřebuju, aby mi tihle lidé důvěřovali. „Ostatně už zítra s námi můžete vyrazit do boje,“ pokračoval Cewarak. „Zouly potřebujeme i my, půjdeme si je opatřit.“ „To jsem rád,“ pokýval jsem spokojeně hlavou. „To jsem opravdu rád…“ X Když jsem časně ráno se skupinou Onarovců po boku stanul podruhé v životě u zdi ohraničující zoulový lán, slunce se teprve zvolna začínalo vynořovat na bezmračnou oblohu.

Dorazili jsme na západní okraj pole a kamenný val, jenž za dne působil jako dílo fušerů a budil strach, že se každou chvíli rozsype a zřítí, teď nad námi čněl jako černý monolit, pevný a děsivý stejně jako stín, který přes nás vrhal hluboko do lesa.

Průchody přes noc zajišťovaly železné mříže a co jsem skrz ně dokázal spatřit, na druhé straně se ještě nepohybovali žádní rolníci a dost možná ani hlídači.

Zívl jsem a bez valného zájmu se rozhlédl po svých společnících. Překvapilo mě, jak málo nás sem dorazilo, ani ne tucet - ovšem, dalo se předpokládat, že ani ozbrojenců uvnitř nebude mnoho, když se julnarská chátra není schopna organizovat do větších tlup, ale přece jen, musejí držet hlídky po celém obvodu poměrně velkého kusu země, nemůže jich 99

tam být zase až tak skromný počet. A Onarovců je jen v naší osadě poměrně dost, tak proč nás nevyrazilo víc? Kromě toho, i když bych nerad vynášel povrchní soudy, žádný z těch, kdo tu teď se mnou stáli, nevypadal jako kdovíjak schopný bojovník. Vyhublé, těžkou prací umořené postavičky působily dojmem, že snad i to okopávání zoulů by je během pár minut odrovnalo, a nikdo z nich, co jsem si všiml, neměl kromě krátkých a zjevně pracovních nožů žádnou viditelnou zbraň.

Tohle bylo divné, moc divné…

No nic, bude dobré mít se na pozoru, ale zbytečně panikařit by ničemu neprospělo. Děti jsou v bezpečí, to je pro tuhle chvíli až dost, a podle všeho se jim tu aspoň prozatím docela líbí. Když jsem se ráno v chýši, kde nás všechny tři společně ubytovali, vypravoval na svůj křest mezi rebely, ještě spaly, ani se neprobudily, když jsem se oblékal a obouval, a dost pravděpodobně si ještě hoví i teď. Dál se uvidí.

A ať už nás tady dnes čeká cokoli, že mnou se nemusejí bát ani tahle vyžlata. V takovém zapadákově, jako je Julnara, nás bez

problémů

dokážu

vysekat

z čehokoli…

z každé

šlamastyky… i kdyby… „No tak, vstávejte, člověče! Je čas!“ Trhl jsem sebou a otevřel oči. Chlapíka, který se mnou zatřásl, jsem jen zběžně přelétl pohledem a otočil se ke zdi. Jako by si přála rozptýlit náš pudový strach, stala se znovu neforemným shlukem kamenů ozářeným paprsky denního slunce. Za průchodem se hemžili pracující vesničané, mříže 100 Ukázka elektronické knihy