Se sklopením pohledu jsem si zkrátka pomyslel, že mám špatnou noc, že jen musím zamhouřit oči a vyčkat rána. Samovolně jsem přitom koutkem oka zavadil o zápěstí, které měla Amélie položené na dvou mých objímajících dlaních. Zápěstí s vyhaslým komunikačním displejem. Byl to natolik chvilkový moment o natolik mizivé pozornosti, že bych svůj zrak mohl opětovně odvrátit jinam. Avšak stále jediným okem jsem zůstával v odrazu toho omšelého poškrabaného displeje, na kterém se odrážela levá část mého obličeje. Levá část obličeje, která však ve své noční nebdělosti neubírala na takové podněty žádnou pozornost. Oči se mi tak při nevykreslujícím pohledu na sklo onoho displeje zavíraly. Poslední dělicí okamžik mi mým pohledem začínal mlžit, ubývající oko bylo pozvolna zavíráno, když však náhle celou vyhaslost prorazilo jediné světlo aktivujícího se displeje. Pohotově jsem znovu otevřel oči a na zařízení, které měla Amélie na svém zápěstí, jsem po mnohaměsíční nečinnosti spatřil řadu několika kalkulujících ukazatelů, ty ukazatele zaznamenávaly činnost a dosah komunikační frekvence a stále ve svých hodnotách posilovaly. Rozbušením srdce jsem tomu nedovedl v té chvíli přisvojit ani náznak pravdy, přesto jsem začal opatrně cloumat rameny Amélie, aby se vzbudila. Nedělo se tak, nedařilo se mi ji probudit. Po svém nezdaru jsem se jí pokoušel na chladném zápěstí nahmatat puls, avšak bez jediného náznaku. Bez váhání jsem ji šetrně položil ze své náruče zády na zem a začal zjišťovat, co se to právě děje. „Am-Amélie! Amélie, probuď se! Co se to… Amélie, vzbuď se! Prosím!“ začal jsem bezvládně naléhat a
98
vykřikovat, přičemž jsem se opakovaně pokoušel o hmat jedné a té samé životní funkce. „Amélie! No tak! Am, prosím!“ opakoval jsem stále v duchu a křiku. Její tělo však bylo bezvládné, bez známek pohybu či jakékoli reakce. Pouze zápěstní zařízení nabývalo stále prudších a výraznějších hodnot. Tak moc jsem se snažil jí pomoci, ze všech sil jsem se snažil. Kolem hlavy se mi ale jen točily ty tiché zdi, mlčící svět se svou velikostí. S každým dalším hmatem či jakýmkoli pohybem jsem se propadal ve ztrátu vědomí. Podlamoval se mi každý záběr, každý vhled před sebe i za sebe se stával slepým. Nakonec jsem v doznívajícím tepu padl na zem přímo vedle Amélie. Tváří jsem se tiskl na studenou zem, její chlad mnou začal pronikat, až se zanedlouho ocitl všude, pohltil se skrze mě. Ležel jsem na svém pravém boku, bez možnosti se byť jen pohnout jsem se v těch doznívajících vteřinách díval na Amélii a její nezištně zavřené oči. Než se mé vědomí vytratilo, stačil jsem ještě pohlédnout zrakem vzhůru, na okolí toho světa, na okolí počínajícího Prepólu. Rozpolcená obloha o mnoha vzájemně se popírajících jevech, nedokončené krajiny i stavby… po těch měsících tu ležíme na jejich mizivém pomezí a já začínám pociťovat vazbu. Tím až poetickým rozhledem jsem o ten pohled však přišel. V celém těle jsem během chladu rázem pocítil i zlomový pocit dlouhého pádu, který mi uzavřel oči. Ve směru, kterým jsem podél závrati padal, se napříč mnoha desítkami metrů přede mnou vytvořila jakási matná osvětlená záře. Taková záře určovala a zabírala pouze 99
jeden jediný směr a soustředila se jen na mou pěšinu. Se zatajeným dechem jsem tou mlhavou cestou postupoval dále, přičemž jsem se neohlížel ani za svá záda a ani do stran. Stačila mlhavá pohnutka. Přívětivý noční závan větru zašel a byl vystřídán urputným mrazem. Slyšel jsem jen sílící nárazy větru, které musely mlhu místy jen vířit. Oči jsem nemohl otevřít, má bdělost přitom padala. Čím více mé zmatení trvalo, tím se mé okolí dostávalo do obměny. Cítil jsem tu podmanivost ze strany svého okolí, tu obklopenost. Ta tma byla svírající, bezduchá a vůči mé přítomnosti na spadnutí. Jako by odteď mělo být vše lhostejné, nekontrolovatelné a bezvládné. Kdesi z té tmy jsem ovšem cosi zaslechl, zprvu nepolapitelná ozvěna však postupem chvil přešla v monotónně znějící ženský hlas: „Simulace Prepólu ukončena. V následujících vteřinách budete svým vědomím připuštěn zpět do prostor řídicího střediska NIO, místnost Modus. Žádáme vás, abyste po probuzení zachoval klid a řídil se výhradně pokyny ošetřujícího lékaře. Po preventivním vyšetření a nařízené
regeneraci
jste
povinen
poskytnout
přidělenému
pracovníkovi NIO svá svědectví, ze kterých bude následně vypracována a archivována kontrolní zpráva. Vítejte zpět.“ Tma náhle nabrala rychlý spád, byl to až necitelný přehyb, při kterém jsem si se stále zavřenýma očima náhle připadal jinak. Stále jsem byl ve tmě, ale již jsem cítil možný návrat, že když se mé oči otevřou, mohou něco spatřit. Sotva mnou takové pomyšlení prošlo, pocítil jsem v očích zprvu velmi namátkovou, avšak po okamžiku již silnou suchost. Únavou očí tak náhle proráželo ostré bílé světlo. 100 Ukázka elektronické knihy