Se sklopením pohledu jsem si zkrátka pomyslel, že mám špatnou noc, že jen musím zamhouřit oči a vyčkat rána. Samovolně jsem přitom koutkem oka zavadil o zápěstí, které měla Amélie položené na dvou mých objímajících dlaních. Zápěstí s vyhaslým komunikačním displejem. Byl to natolik chvilkový moment o natolik mizivé pozornosti, že bych svůj zrak mohl opětovně odvrátit jinam. Avšak stále jediným okem jsem zůstával v odrazu toho omšelého poškrabaného displeje, na kterém se odrážela levá část mého obličeje. Levá část obličeje, která však ve své noční nebdělosti neubírala na takové podněty žádnou pozornost. Oči se mi tak při nevykreslujícím pohledu na sklo onoho displeje zavíraly. Poslední dělicí okamžik mi mým pohledem začínal mlžit, ubývající oko bylo pozvolna zavíráno, když však náhle celou vyhaslost prorazilo jediné světlo aktivujícího se displeje. Pohotově jsem znovu otevřel oči a na zařízení, které měla Amélie na svém zápěstí, jsem po mnohaměsíční nečinnosti spatřil řadu několika kalkulujících ukazatelů, ty ukazatele zaznamenávaly činnost a dosah komunikační frekvence a stále ve svých hodnotách posilovaly. Rozbušením srdce jsem tomu nedovedl v té chvíli přisvojit ani náznak pravdy, přesto jsem začal opatrně cloumat rameny Amélie, aby se vzbudila. Nedělo se tak, nedařilo se mi ji probudit. Po svém nezdaru jsem se jí pokoušel na chladném zápěstí nahmatat puls, avšak bez jediného náznaku. Bez váhání jsem ji šetrně položil ze své náruče zády na zem a začal zjišťovat, co se to právě děje. „Am-Amélie! Amélie, probuď se! Co se to… Amélie, vzbuď se! Prosím!“ začal jsem bezvládně naléhat a
98