rybníka. Na břehu se pak proměnil v chasníka, aby nebyl tak nápadný. To se naučil ve vodnické škole dokonale. Uměl se proměnit v cokoliv nebo kohokoliv, dokonce i ve vznešenou osobu, jakou je kníže či král. Co ale vůbec neuměl, bylo topit lidi. Nijak zvlášť toho nelitoval, vždyť ani tatínek s maminkou v životě nikoho neutopili. Patřili totiž k vodníkům lidumilům, a tak byste u nich nenašli žádné dušičky. Pár hrnečků s pokličkami sice měli, ovšem jen pro parádu. Sluníčko pěkně svítilo a Lojzík věděl, že v takovém počasí nemůže jít daleko. Musí najít nějaký rybník nebo řeku. Sucho vodníkům totiž vůbec nesvědčí. Z toho by klidně mohl dostat vodnickou horečku.
98
Po hodině cesty došel k řece, a tak se mohl proměnit ve vodníka a kousek cesty putovat řekou. Proplouval mezi kameny a honil se s rybkami, až narazil na vodníka, který řeku spravoval. „Hej, kdo jsi a co tu děláš?“ obořil se na něj vodník. „Dobrý den, pantáto vodníku, já jsem vodník Lojzík a vydal jsem se na zkušenou do světa,“ odpověděl Lojzík. „Hmm, tak do světa. Jestli se chceš něčemu přiučit, tak klidně zůstaň. Můžeš mi pomoct topit lidi,“ nabídl Lojzíkovi vodník. „I kdepak, děkuji, já lidi netopím!“ odvětil rázně Lojzík. „Že ty patříš k těm vodníkům lidumilům, viď? Tak hybaj z mého rajónu! Takového budižkničemu tady nepotřebuji,“ řekl rozezleně vodník. „Však už mizím. Sbohem, pantáto vodníku,“ rozloučil se Lojzík a co nejrychleji zmizel tomu mrzoutskému vodníkovi z dohledu. Raději vylezl na břeh a rozhodl se jít zase chvíli po souši jako chasník. Začalo se šeřit a Lojzík dostal hlad. Nejprve ale musí najít nějakou vodu. Netrvalo dlouho a objevil se před ním veliký rybník. Vklouzl do něj, aby se osvěžil. Jen co jeho šosy pořádně nasákly vodou, usadil se na břehu pod velkou vrbou a pustil se do puškvorcových buchet. Když dojedl tu úplně poslední, vklouzl zpět do rybníka a uložil
99
se ke spánku ve vodních rostlinách. Jeho postýlka to sice nebyla, ale rostlinky byly pěkně měkké a únava ho doslova přemohla. Ráno, jen co paprsky sluníčka dosedly na vodní hladinu, se Lojzík vzbudil. Trošku se protáhl plaváním tam a zpět a vylezl na břeh, aby se rozhlédl, kudy se dneska vydá. Na místě pod vrbou, kde si včera pochutnal na puškvorcových buchtách, seděl smutný mládenec. Rychle se tedy proměnil v člověka. „Dobrý den přeji, kamaráde!“ pozdravil Lojzík. Mládenec se nejdříve trochu polekal, ale když viděl stejně starého chasníka, smutně se usmál a kývl Lojzíkovi na pozdrav. „Jsem Lojzík. A jak se jmenuješ ty? A proč tady smutníš?“ chtěl vědět Lojzík. Mládenec mu prozradil, že se jmenuje Jáchym a je synem místního pekaře. Pak začal vyprávět: „To je tak, Lojzíku, mám moc rád Jůlinku, dceru mlynáře Ječmínka, a ona má ráda mě. Jenže je tu vypočítavý a lakotný kupec Hamtáček, který má na Jůlinku políčeno už dlouho. A teď donutil mlynáře Ječmínka, aby mu ji dal za ženu. Zítra budou mít svatbu a já s tím nemůžu nic udělat.“ „Ale jak to? Jak mohl kupec Hamtáček k něčemu takovému mlynáře Ječmínka přinutit?“ zajímalo Lojzíka.
100 Ukázka elektronické knihy