se jako technicky náročná, zběsilá hudba, která se zabývala smrtelností a hrůzou. Hell Awaits udělalo pro tento žánr tolik jako kterékoli jiné. „Jedním z jejich vrcholů pro mě bylo Hell Awaits,“ řekl Schuldiner – mozek Death a pravděpodobně největší metalový průkopník – Sentinel Steel v roce 1997. „Tehdy byli na vrcholu… Bylo to hodně komplexní album. Bylo tam pár nepředstavitelných věcí, přinejmenším rytmicky.“13-5 Metoyer souhlasí: Slayer se dostávali na neprozkoumané území. „Podle mého názoru, kdykoli Slayer nahrávali nový materiál, překonali to, co bylo předtím,“ říká zvukař. „Osobně si myslím, že Hell Awaits uzemnilo všechno, co do té doby udělali.“ Na druhé album kapely se vrátil i Albert Cuellar, autor obalu k Lve Undead. Na obal téhle desky měl vizionářský nápad, ale po dohodě s Hannemanem udělal kompromis a práci dokončil za neautorizované asistence jednoho z největších grafických umělců tehdejší doby. Stejně jako u Show No Mercy, i obal Hell Awaits dnes může působit jako komiksová kresba. Ale styžská scéna na 12“ desce je přesvědčivým vyobrazením pekla: vyjící démoni s rohy, kteří se vznášejí v ohnivé propasti, připravili o hlavu jednu odsouzenou duši, jiné drásají obličej a třetí vytrhávají vnitřnosti. V té době byla tato ilustrace výraznější než většina hororových filmů. Stejně jako rap, i ona obsahovala prvky jiných děl. V roce 2011 Billoney z online fanzinu Bang Your Head or I’ll Rip It Off kořeny tohoto díla identifikoval: hlavní postavy pocházejí z ilustrované povídky „Approaching Centauri“, kterou napsal Philippe Druillet a ilustroval Jean Giraud, umělec známý spíše jako Moebius, jenž přispěl některými prvky do filmů Vetřelec, Impérium vrací úder a Tron. Příběh se objevil roku 1977 v červencovém vydání časopisu Heavy Metal. (Pro mladé čtenáře: tenhle časopis byl fantasy komiks, nikoli
98
příběhy o metalu.) Na původních ilustracích mají démoni delší rohy, ale trojice obětí a vypichovač očí jsou na obalu alba reprodukováni téměř dokonale.13-1 „Ten obal je jednoduše kurevsky úžasný,“ všímá si umělec Dennis Dread, který si u Cuellara všiml podobných nesrovnalostí i na albu Live Undead. „Tak primitivní a zvláštní a absolutně v rozporu s pravidly kompozice, negativním prostorem a Bohem.“13-2 Cuellar byl stále přítel Arayovy rodiny. Teď pracoval v Louisiana Pacific. V době před Photoshopem a počítači byli grafici a jejich schopnosti vzácnou komoditou. Ve své práci reprodukoval obrázky jako grafiky pro pomerančovou limonádu Sunkist, a přenášel je ze vzorů na lepenkové kartony. Bylo to stálé zaměstnání, ale Cuellar chtěl práci, která by ho víc uspokojovala. Od Live Undead se s kapelou potkával v klubech. Slayer ho přizvali zpátky, aby pracoval na druhé dlouhohrající desce a celkově čtvrtém počinu. Rád se vrátil. Brainstorming se přesunul z Arayova domu do bytu Cuellarových. Cuellar byl stále ženatý se svou křesťanskou ženou. Když se kapela u Cuellarova bytu ukázala, většinou přijeli Tomovým camarem, vylezli ven a zůstávali venku nebo pod schody. Bývalá paní Cuellarová kapele nedovolila vejít do vnitřní svatyně Cuellarova studia. Jak Cuellar vzpomíná: „Moji ‚ďábla uctívající‘ přátelé nebyli vpuštěni do domu.“ Ilustrátor stále toužil tvořit spíš dílo, které by bylo konceptuálně dobrodružnější, než logo sodovky, zombie nebo hot rody. Nadhodil kapele jeden nápad: obal Hell Awaits by měl být pekelný oheň. Tečka. „Když jsem je chtěl zaujmout pro obal, nechtěl jsem se spokojit s výrazovými prostředky Iron Maiden, které tehdy každý kopíroval,“ říká Cuellar. „Chtěl jsem jim dát něco odvážného, něco opravdu děsivého – což jsou ty plameny na pozadí. Kdyby to bylo na mně, tohle by bylo to jediné, co by na Hell Awaits bylo: ty plameny.“ Grafika Hell Awaits vznikala na bílém papíře rozměrů 30 × 30 palců. Cuellar, který pracoval u sebe doma, se s tím nadřel, vytvořil
99
záplavu plamenů tak, že na základní materiál nanášel barvu vrstvu po vrstvě – většinou vinylové. Samy o sobě nevypadají plameny jako žádný zázrak, ale žlutohnědé stoupající pruhy působí až hypnoticky. Cuellar lehce načrtl i podprahové obrazy, což bylo tehdy populární. O podprahových vzkazech se tvrdilo, že i když jsou skryté, mysl je dokáže zaregistrovat a reagovat na ně – ať už se jedná o slova, obrazy nebo zpracovaný zvuk. Mozek je zpracovává na podprahové úrovni, a to pak má vliv na myšlenky, chování, pocity i činy příjemce, zatímco vědomá mysl si těchto zamaskovaných stimulů nevšímá. Cuellar nikdy neodhalil, co ony skryté vzkazy jsou, ale slova a obrazy jsou v konečné verzi rudého inferna rozhodně viditelné: v levém dolním rohu jsou u démonovy natažené ruky vidět obrysy nějakého slova. Další může být skryté pod pentagramem. Podívejte se pozorně do obou pravých rohů, plameny jako by olizovaly hořící duše, které navěky vyjí v plamenech, ruce zvednuté k obličeji. Některé z Cuellarových zneklidňujících obrazů nejsou jen zahalené – jsou pohřbené. Nakreslil na papír pár děsivých obrazů, pak je kompletně překryl dalším ohněm, takže se tam tyhle ztracené hrůzy na věky plíží, neviděné, přesto ne zapomenuté. Ale tvůrce scény nám odmítá sdělit, co nikdy neuvidíme. „Spoustu věcí tam nemůžete vidět, ale já vím, že tam jsou,“ říká Cuellar. „To, že něco dáte pod něco, dodá tomu dvojdimenzionálnímu dílu další rozměr reality.“ Cuellar, hrdý na svou propast, ukázal grafiku Hell Awaits kapele – bez pentagramu, bez titulu a řádících démonů. Arayovi se návrh líbil. Hannemanovi ne. Hanneman se zatvrdil: chtěl tam nějaké postavy. Cuellar se nedal. Ukázal jim plameny, texturu, skryté obrazy. Kapela na to zírala. Všímali si detailů. Vpíjeli se do toho. Nestačilo to. Stejně jako u Live Undead, tím kdo měl závěrečné slovo, byl Jeff. A Hanneman jako obvykle vyhrál.
100 Ukázka elektronické knihy