Kůže (Ukázka, strana 99)

nejdůležitější. Slyšela ho přitom Aňuta. Chtěl jí nechat dům a krávu. Slepice už pošly. Kočka zmizela, ještě když byla Domna nemocná. Aňuta říkala, že prostě odešla, ale Domna usoudila, že i ji snědli psi.

Domna si do uzle sbalila tři košile, dvě sukně, palčáky, tři šátky, jedny teplé a jedny lehké punčochy bez pat, svrchní košili vycpanou bavlnou. K tomu uložila Ninu, cop Paní a své dětské oblečení. Do druhého uzle zabalila chleba, vařené maso, alkoholickou vodu, brambory a kroupy. Do třetího zrní. Do čtvrtého železný kotlík, sůl, vlastnoručně vyšívané palčáky na domácí práce. Domna se oblékla pěkně a svátečně, vzala si květovanou sukni, kožené boty, svrchní halenu jemnou na omak. Pracující s kovem si zvlášť sbalil řemeslnický uzel. Všechny uzle pak naložili do povozu a koze na hřbet. Manžel zpod prkna v podlaze vytáhl železnou krabici s penězi a schoval ji za uzle. Rozhodli se, že budou tvrdit, že jedou do města na trh prodat, co mají, aby tak vydělali peníze. Ani nestačili vyjet z vrat. Vjel do nich Pán, jeho Polopracující, řídící koně a několik pracujících. V sedle za jedním řídícím koně seděla Aňuta.

Manžel řekl Domně, aby se vrátila do domu. Domna si vzala uzel a šla. Přivřela za sebou dveře. Vytáhla Ninu s deseti roztaženýma slaměnýma rukama, položila ji na truhlu a dala se do pláče. Plakala a volala Dlouhorukou, plakala a volala Dlouhorukou, prosila ji, aby jí znovu darovala ruce navíc, a ona tak mohla Manželovi pomoct odrazit útok. Ze dvora k ní doléhal křik lidí a koní, smíšený táhlý hluk. Domna plakala a třásla Ninou. Dveře zavrčely.

Domna se ohlédla. Dlouhoruká nikde nebyla. Zato Nina v Domniných rukou začala mluvit červeným stehem na místě úst a oznámila, že pomoc Dlouhoruké nikdy neposlouží k odražení útoku – snad jedině, kdyby útočil manžel nebo jiný surový příbuzný, kdyby bránil plnění domácích 98

prací nebo výchově dětí, ale síla darovaná Dlouhorukou se nikdy neobrátí proti Pánům. Klečící Domna se zvedla a hodila Ninu do rozpálené pece.

Ne na Severu, ne na Jihu, ale uprostřed oceánu plula Hopina loď. Jejího Pána, bývalého Nového pána, i jeho pracující sužovala mořská nemoc. Hope jako jediná z cestujících mořskou nemocí netrpěla, jako by patřila k námořníkům.

Hope věděla, že se na houpání natrénovala na Goldině těle v době, kdy matka neustále pracovala s dcerou přivázanou k sobě. Mezi námořníky pluli tři lidé s kůží, jako mají pracující, ale přitom to byli polopracující.

Hope trošičku doufala, že ji Pán ubytuje v samostatné kajutě jako nepracující, ale on ji ubytoval jako pracující – spolu s jinými pracujícími. Ale Hope věděla, že ona, Alice i Rob měli štěstí: bydleli uvnitř lodi v samostatném úzkém prostoru se čtyřmi lůžky – dvě dole a dvě nad nimi. A z vyprávění jiných pracujících věděla, jak právě je nebo jejich předky vezli na lodích z Afriky. Napsala o tom text do sloupečku rovnou na prkna jejich plovoucího pokoje pro pracující.

Na dvou spodních lůžkách leželi Alice a Rob. Hope spala na horním. Prvních několik týdnů spala docela málo, protože běhala od nemocného Pána, který se plavil ve velkém pokoji, k nemocným a modlícím se spolubydlícím. Všem dávala pít a jíst totéž: vodu a řídkou polévku.

Alice na ni syčela: jak se opovažuje dávat jim, pracujícím, najíst a napít jako nepracujícím. Pán se mezi zvracením ptal, zda Hope i během plavby píše texty do sloupečku.

Hope pomohla nepracujícímu převléct se do čisté košile a poradila mu, aby dál spal. Báseň o převozu ukradených předků přes oceán přepsala ze stěny kajuty do nové prázdné knížky v deskách z hnědé kůže a z prken 99

ji smazala, aby Roba s Alicí nedráždila a nestrašila. Číst sice neuměli, ale věděli, že z města, na které byli zvyklí, jedou do Divoké země právě kvůli ní.

Hope a Alice byly jedinými osobami ženského pohlaví na lodi. Alice onemocněla, a navíc už nebyla nejmladší.

Poprvé po Hope natáhl ruku jeden námořník na palubě.

Byla tma, námořník byl bílý, Hope byla unavená a držela kbelík zpola plný pánových zvratků. Pracující námořníkovi navrhla, že mu zvratky vyklopí na hlavu. Námořník neměl zájem a ruku stáhl. Hope obsah kbelíku vylila přes palubu. Podruhé za ní dolů ze schodů šel jiný námořník – taktak stačila vejít k Pánovi do kajuty a zavřít za sebou dveře. Potřetí ji chytil další námořník, sotva vyšla z plovoucího pokoje pracujících. Začala se vykrucovat, ale nešlo jí to. Přistoupil k nim námořník nebílé barvy a mlčky dotěru odtáhl.

Později se Hope znovu vypravila vylít lidské tekutiny.

Měla na ně dva kbelíky: železný pro Pána a dřevěný pro pracující. Aby nemusela chodit dvakrát, všechno nejprve vylila do Pánova kbelíku a ten pak vynesla nahoru. Někdy se do něj i sama vyčůrala. Oceán a nebe byly černomodré a bledě osvícené měsícem. Hope vyprázdnila kbelík a zahleděla se na oceán. Zezadu ji popadl další námořník, přitiskl ji k boku lodi a jal se jí zvedat sukni. Hope se mu snažila vytrhnout a kousala ho, ale námořník byl silnější. Hope viděla, jak se v polotmě míhají jeho bledé ruce.

Vtom se začal z vody tiše vynořovat ohromný holý ostrov.

Rostl do výšky, pokračoval, proměnil se v ohromnou kouli. Námořník povolil ruce a Hope pustil. Na palubě bylo slyšet křik. Na kouli se objevily dvě smutné oči velké jako okna. Hope s námořníkem sledovali ohromnou hlavu, která čněla nad vodou a teskně hleděla na loď. Z vody vylezlo obrovské chapadlo s desítkou přísavek podobných studním. Pak ještě jedno. Námořník utekl. Po stranách 100

Ukázka elektronické knihy