98
Tak jsem říkal, že to můžu zkusit. Ale než k tomuhle došlo, tak řekli, ať se přihlásím na generálního. Říkal jsem: „Co tam budu dělat? To je nesmysl.“ Ale asi bylo málo uchazečů, nebo nevím, prostě mě vybrali na generálního v Centrotexu, od dubna 1991. Což pak pro mě bylo zajímavých devět let. Odkud přicházely tyhle výzvy nebo nabídky, abyste se přihlásil do výběrového řízení? Tehdy vlastně od tajemníka představenstva. Oni si tipovali lidi, kteří by se jim hodili, a nějak na mě došlo. Myslím, že v Centrotexu byl někdo ze mzdovky, který mě znal ještě z různých školení na ministerstvu zahraničního obchodu, tak ten mě snad doporučil. A já jsem cítil, že už nechci být dál u likvidace Pragoinvestu, to nebylo příjemné, navíc to byla práce spíš pro klasického účetního nebo likvidátora. Takže jsem přešel do Centrotexu, tehdy to byl ještě silný podnik, i když už dostal dost ran. Tou atomizací a odstředivými tendencemi, protože si kdejaká fabrika myslela, že umí dělat obchod lépe než podnik zahraničního obchodu, což se ukázalo v mnoha případech jako hluboký omyl. No ale byly divoký devadesátky, různě se to zkoušelo, slovo chlapa neplatilo a sliby a podání ruky byl přežitek. Já jsem si přivedl šikovného ekonomického náměstka, ten bohužel v roce 1995 zemřel a po jeho odchodu už to nebylo ono. Dostal jsem ještě pár dalších šikovných lidí, vzal jsem si k sobě pana Václava Valeše, místopředsedu vlády, když ve vládě skončil. Potom dalšího odborníka, letitého obchodního radu ve Finsku, náměstkyni z ministerstva průmyslu, prostě pár schopných lidí, teoretiků i praktiků. A s těmi jsme dělali určité pokusy, jak Centrotex zachránit. Vláda nám v tomhle nepomohla, i když jsme byli u různých jednání, s Kočárníkem, Tošovským, Klausem… Ale Klaus byl dost neoblomný a říkal, že všechno rozhodne trh. A já jsem říkal: „Trh, speciálně v případě textilu, je průser, Čína sem navalí levný šmejdy, a tomu nikdy nemůže náš textilní průmysl konkurovat.“ Samozřejmě, byla tu řada mizerných fabrik, se zastaralými výrobními programy. Ale řada textilních podniků byla špičkových. Juta Dvůr Králové, Veba Broumov. Seba byla špatná, Tiba byla špatná, OP Prostějov byl spíš rozkradený, nebyl špatný. V Písku Jitex byl docela dobrý. Byla řada dobrých podniků, ale nedalo se to udržet. Prostě se banky přehřály, vzniklo strašně moc bank. Řada z nich na tohle dojela. A pak zase začaly být banky na peníze opatrné. ČSOB byla v té době naše hlavní banka, ale my jsme potřebovali diverzifi-
„Přechod k tržní ekonomice byla cesta pokusu a omylu“
99
kovat úvěry, tak jsme se obrátili na komerční banky. Takže nejdřív Podnikatelská banka, dopadla blbě, v nucené správě od roku 1996. Agrobanka, nakonec taky dopadla blbě. My jsme přešli ještě k Investiční a poštovní bance, tam jsme měli investiční úvěry, v ČSOB jsme měli provozní úvěry a v Komerční bance jsme měli ty okrajovější úvěry, hlavně pro financování dovozu bavlny pro fabriky. No, udělali jsme poměrně velký holding, když jsme pod sebe vzali řadu textilních firem, jak už jsem říkal, Tiba, Seba, Veba, Jitex. Bylo jich asi sedm nebo osm. A plus jsme k tomu rychle koupili obchodní dům Krone [na rohu Jindřišské ulice a Václavského náměstí], aby podniky měly i nějaké odbytiště v tuzemsku, hlavně pro konfekci a prádlo. Tohle se celé zhroutilo v roce 1997. Mockrát jsem byl u výslechu a hledaly se příčiny. Příčina byla poměrně jednoduchá, problém byl jeden, že se zdražily investiční úvěry, ze dne na den se zdvojnásobily sazby. A to se nedalo splácet, to jsme prostě neutáhli, takovou ziskovost textilky neměly, ani ten zahraniční obchod. Potom nám podrazili nohy taky někteří ředitelé fabrik, kteří si mysleli, že se tím zachrání. Zachránila se z nich akorát Veba díky šikovnému řediteli. A Juta, jinak se všechno rozpadlo. Ředitelé začali šilhat po tom, že by si obchod dělali sami, mysleli si, že to bude jednodušší. Nebylo to jednodušší, protože Centrotex měl síť obchodních zástupců v padesáti zemích světa, k tomu ohromné know-how. A jakmile se tahle síť rozpadla, už to nikdo nedal dohromady. V tom zahraničí byli letití partneři Centrotexu. Vždyť Centrotex tady fungoval už po válce, ještě před rokem 1948. Takže měl v zahraničí kontakty s několika generacemi obchodníků. Když jsem jel třeba do Austrálie, do Číny, Indonésie, tam byli naši zástupci, to šlo z otce na syna. A jakmile se ztratily tyhle osobní vztahy, byl konec. To si myslím, že byl osud skoro všech pézetek. A myslím si, že je to trošku chyba, protože tam bylo hodně chytrých lidí, většinou obchodníků, a ti se rozprchli. Někteří se udělali pro sebe, pak zestárli, přišla jiná generace… Tak to byl osud Centrotexu. Takže pro vás byl hlavní problém transformace bankovní soustavy? Ano, to byl hlavní problém. Oni hledali, jestli jsme něco rozkradli, nikdo nic nerozkradl, to je nesmysl. Já jsem říkal: „Takhle mě vedl táta, já bych v životě nic neukradl.“ Táta byl starej komunista, vstoupil do partaje po válce, když přišel z rajchu. No a byli chudí, tak jako většina, prostě komunistům věřil. Že ho vyškrtli ze strany v roce 1968, to je jiný příběh. Takže v nás bylo, že se prostě nekrade. S tím vyrostete a to už
100
se nezmění. Takže nikdo nic nenašel, žádné lumpárny, to prostě byl ekonomický příběh. A hrál v tom roli postoj podniků, které chtěly svoji samostatnost? Podniků a vlády. Dneska vidíte v televizi, ve zprávách, jak tam křičí pár tisíc horníků, že přijdou o práci. A stát kolem toho přešlapuje a dělá všechno možný. V textilním průmyslu, jestli se nepletu, přišlo o práci 130 tisíc lidí, nikoho to nezajímalo. A nevím, kolik přišlo o práci ve sklářství, v kožedělném průmyslu, to byla kvanta lidí. A koho to zajímalo? V devadesátých letech tohle prostě nikdo neřešil. Byla možnost nějaké rekvalifikace, někteří šli do důchodu, hodně lidí šlo do služeb. Dneska je všechno ohromný politický problém, tenkrát to nikoho nezajímalo. A to mě mrzelo, protože člověk má nějaké sociální cítění, takže mě dost trápil osud těch lidí. No a s námi pak taky zacvičili, přišli jsme o všechno a odešli jsme s holejma zadkama. Tak jsem šel dělat něco jiného, nějak jsem to přežil, ale… Takže u likvidace Pragoinvestu jste nebyl. Jak to pak probíhalo v Centrotexu? Mě odvolali z funkce předsedy představenstva a následně z funkce generálního ředitele, byl jsem odsunut, strčili mě do takové malé kanceláře. Takže já jsem rychle odešel sám, nebylo žádné odstupné, žádný zlatý padák, odešel jsem v podstatě bez ničeho, tak jako většina členů vedení. Šli jsme, nemělo to cenu. Když jsem potom viděl, jak se majetek začíná rozprodávat a následně se rozkrádá, tak u toho jsem být nechtěl. Likvidátor, konsolidační správce, to byli profíci, to byli řezníci, ti se s ničím nemalovali. Prostě se všechno prodávalo ve velkém. Teď odbočím. Centrotex, to byla velká budova, most a malá budova. V plný slávě tam bylo 1600 lidí, já když jsem přišel, bylo zde asi 1150 zaměstnanců, a když jsem končil, tak asi šest set. Takže se postupně uvolňovaly prostory. A pronajal si je Viktor Kožený, tak jsme se občas potkávali, několikrát se zastavil u mě v kanceláři, vždycky jsme si chvíli popovídali. A já vůbec nechci posuzovat jeho kriminální historii, ale na něm já jsem si považoval jedné vlastnosti, že byl absolutně pozitivní, nic nebyl problém. V té době, nevím, jak je to dneska, Čech většinou nejdřív řekl, že to nejde, když jsem ho donutil, že by to třeba mohlo jít, tak to udělal. Kdežto u Koženýho a jemu podobných lidí reakce byla – podíváme se na to, zkusíme to. Prostě ten americký způsob, že se nic předem neodsoudí. Nejdříve se prověří všechny možnosti, než se řekne, že něco nejde. Takže já se ani nedivím, že mu Klaus uvěřil. A že se potom
Ukázka elektronické knihy