NOVÁ CESTA Namia Bušení na dveře. A po chvíli znovu. Namia už spala. Nejdřív to vnímala jen napůl, ale když se hluk ozval opakovaně, probrala se a vstala. „Nam…“ ozvalo se zvenčí. Poznala Omdenův hlas a zrychlila. Zněl naléhavě. Otevřela a podívala se na něho. Obličej mu lehce ozařoval hořák zavěšený nedaleko dveří a zpoza zad prosvítalo chladné světlo měsíce. Vůbec se nepodobal tomu dokonale upravenému mladému muži, kterého znala. Vypadal zbídačeně a v očích měl únavu a zoufalství. Namia naučeným pohybem sáhla po kahanu a nechala Omdena vstoupit. Když od plamene zapálila svíce, znovu na bratra pohlédla. „Co se stalo? To-to je krev?“ zhrozila se. Omden upřel pohled na tmavé skvrny na rukách. Nic neřekl, jen se vysíleně posadil na její postel. „Ome, no tak… mluv!“ naléhala. „Co se tam stalo? Veelius je doma? Je v pořádku?“ Odevzdaně si klekla k bratrovým nohám a prosebně k němu vzhlédla. Nikam to nevedlo. Nakonec to vzdala. Ještě chvíli u něj mlčky seděla a snažila se sama uklidnit. Hlavou se jí honily černé myšlenky — a tu ze všech nejčernější jí pak Omden potvrdil. „Veelius je mrtvý, Nam. Všichni jsou mrtví…“ šeptl do ticha. Místností jako by projel blesk a nyní se s hrůzou čekalo, kdy se dostaví hrom. 99
Namia sklonila hlavu. Opravdu to Omden řekl? Nepřeslechla se? I když ji samotnou to napadlo, nemohla tomu uvěřit. Vždyť tam vyrazili čtyři! A Veelius byl navíc zkušený bojovník. Dokonce Omdena učil. Jak je možné, že podlehl? Co za zrůdu v té džungli žije? S tou myšlenkou znovu pohlédla na Omdena — on to věděl… Namia se nadechla, ale nenašla sílu, aby se ho zeptala na podrobnosti. Po tvářích se jí začaly rozlévat slzy smutku a bezmoci. Veelius. Možná mu nedokázala dát, o co tolik stál, ale měla ho ráda. Teď už nikdy neuslyší jeho hluboký, podmanivý hlas. Už nikdy ho nespatří. Nebude mu moct poslat ani dopis a podělit se o to, co je nového. Omden se k Nam sklonil a utřel jí slzy. Pak ji pohladil po vlasech. „Mrzí mě, že jsem mu nedokázal pomoct.“ „Neomlouvej se. Musels… musel jsi myslet sám na sebe. Podařilo se ti utéct. Veelius… měl by radost, že ses zachránil alespoň ty.“ „Myslíš?“ „Jsem si tím jistá.“ Namia se na chvíli odmlčela a zaváhala. „Ome, vím, že ti to asi bude líto, ale je tu něco, co bys měl vědět.“ Omden zvědavě pozvedl hlavu. V unavených očích se mu něco zalesklo. Snad očekávání nebo malá jiskra naděje. Dívka se na něho usmála. „Veelius měl v plánu napsat do Skalního města. Věřil ti. Chtěl oslovit rektora a zatahat za nitky, abys mohl studovat. Nestihl to.“ O části, kterou šlechtic slíbil jí, se nezmínila. Ta byla teď už bezpřed mětná. Omden se podíval kamsi vzhůru a jen tiše zavrtěl hlavou. Namia viděla, jak přemáhá slzy. Posadila se vedle něj a pohladila ho po tváři. „Mrzí mě, že jsi o tu šanci už podruhé přišel, ale musela jsem ti to říct. Vážil si toho, cos pro něho dělal. Zasloužíš si to vědět.“ Jejich rozhovor přerušilo ticho; Omden nedokázal nic podo tknout, a tak na sebe zůstali jen němě hledět. Bylo na tom něco uklidňujícího. Jako by stáli spolu proti celému světu. 100
Ukázka elektronické knihy