Jsi krásná a jsi samotná (Ukázka, strana 99)

na ní vidět, jak je „pyšná, že má syna… To pro ni bylo důležitý, i když podle mě nebyla zrovna tím typem, co maže [dětem] sendviče burákovým máslem a džemem. Těžko by řekla: ,Čauky děcka! Jak bylo dneska ve škole?‘ “

98

U C H VÁ C E N Á

18

Nico se, tentokrát i s Arim, vrátila do New Yorku. Téměř ihned po příjezdu se znovu zapojila do dalšího Warholova projektu. Andy začal už před měsícem natáčet svůj nový film. Následně pak, po téměř čtyři měsíce v průměru, dokončil každý týden výrobu jednoho třiatřicetiminutového filmového kotouče. Jako hlavní scénu si zvolil sešlý bohémský podnik hotel Chelsea. Na konci celého procesu Warhol zjistil, že má příliš mnoho záběrů, některé z nich černobílé, některé barevné, některé se zvukem, jiné beze zvuku. Přišel tedy s vynalézavým kreativním nápadem promítat na rozděleném plátně dva filmy současně vedle sebe. Výsledné dílo, sestávající z dvanácti samostatných epizod, pro které dal Warhol dohromady všechny superstar a blízké přátele Factory, bylo podle kritiků „nádherné“, „působivé“ a „schizofrenní“, zvláště když byla stejná osoba zachycena na obou kotoučích současně, a lišila se chováním či stránkami osobních vlastností. Z filmu Chelsea Girls, vytvořeného spíše jako experiment než vážný filmový počin, byl překvapivý divácký hit. S náklady na výrobu ve výši necelých 1500 dolarů dosáhl více než 500 tisíc dolarů hrubé tržby, a vytvořil tak precedens pro další undergroundové filmy.

Film neměl žádný scénář a Warhol při jeho natáčení nedával praktic­ky žádné pokyny, a nechával osazenstvo Factory, aby si na místě vymyslelo vlast­ní skeče a scénky. Těch několik Warholových pokynů se neslo v du­chu „vy­právěj svůj životní příběh a někde v průběhu děje si stáhni kalhoty.“ Nico se ocitla v podobné situaci jako v případě Sladkého života, kde měla pocit, že „už hraje roli Nico“, a teď si trochu nevěděla rady, jak se dostat do ještě další role navíc k té, kterou už ztvárňovala. Jak později vzpomínala, odrazilo se to ve scénách, v nichž účinkovala, a které byly v hotovém filmu použity: „Paulovi a Andymu se nedařilo vymyslet, co bych měla ve svých výstupech dělat… já už byla Nico. Takže v jedné scéně jsem nebyla ničím víc než Nico a oni mi jen nasvítili obličej. V jiné jsme byli v takové bílé kuchyni. Nejspíš to chtěli mít celé do běla. Bílou dívku s blond vlasy v bílé místnosti. Byl tam se mnou Ari a myslím, že se ho snažili nějak vést… Potom Andy řekl, že musím něco dělat. Ale chtěli mě mít na celé cívce v detailním záběru. Mohla bych v kuchyni udělat něco k jídlu, ale ne, to bylo moc akční… Ležely tam nůžky a snad Paul řekl: ,Ostříhej si vlasy.‘ Já nechtěla. Jenže to bylo něco, co jsem mohla dělat přímo na kameru. Ty parchanti mě donutili se ostříhat.“

U C H VÁ C E N Á

99

Ari tu scénu popisuje následovně: „Máma drží v ruce oboustranné zrcadlo a v druhé má stříbrné nůžky. Všechno je bílé, stříbrné a reflexní, jako by se realita mohla rozplynout ve světle. ,Ve stříbře se všechno ztrácí,‘ řekl Andy.

Máma si stříhá vlasy.“ Nico se nakonec rozpláče, i když předtím požádala Warhola, aby přestal točit. „Chtěla zastavit kameru,“ říká Ari, „jenže ve Warholových filmech nikdo nekřičí ,zastavte tu mašinu!‘ Nikdy. Nikdo nikdy nezastaví. Najednou se jí na tváři objeví slzy. Je to nesrozumitelné a zároveň naprosto nezbytné,“ uzavírá.

* * * Lou Reed měl za úkol napsat pro film ústřední melodii, avšak nesplnil ho, a jak mi řekl životopisec Victor Bockris, názorně tím předvedl „pasivně agresivní vyjádření svých pocitů ohledně jakékoli další spolupráce s Warholem a Nico“. Choval se k ní teď ještě hůř než dřív. Před ostatními ji otevřeně shazoval. Tomuto téměř tragickému napětí ještě přidaly nejrůznější zádrhele s vydáním alba The Velvet Underground & Nico, od technických problémů s Warholovým banánem na přebalu LP, jehož slupka šla oloupat, až po skutečnost, že rivalům ze západního pobřeží Mothers of Invention vyšla jejich deska dřív.⁷³ Reed nebyl nijak nadšený ani úspěchem Chelsea Girls. S popularitou filmu totiž vzrůstala i pozornost věnovaná Nico a stoupala její prestiž, a díky tomu začala být známá i mimo okruh fanoušků undergroundových artových filmů. Brzy byla známější než Cale – se kterým teď spala – nebo Reed, který na její stoupající slávu nepokrytě žárlil. Když Morrissey viděl její vzestup, přesvědčil Warhola, aby ji dál podporoval, neboť měl za to, že právě ona je hvězdou, která se dá prodat mnohem snáze než Reed. Aby Morrissey pomohl její vzkvétající pěvecké dráze, sjednal Nico na několik říjnových večerů roku 1966 vystupování ve Stanleyho baru nedaleko Domu. Tato domluva se zdála být vzájemně výhodná pro Nico i pro majitele Stanleyho Tolkina. Nico musela živit Ariho a nemohla se dočkat, až začne vystupovat jako regulérní sólová zpěvačka. Tolkin v ní viděl cestu, jak z podniku dostat „téměř stoprocentně černošskou klientelu“, která ho momentálně navštěvovala, protože toho moc nevypila a snižovala baru obrat. Tolkin chtěl „přilákat bělochy“ a měl za to, že „černochům nepůjde hudba Nico pod nos“.⁷⁴ Návrh, aby Velveti vystupovali jako její doprovodná kapela – jak si Nico zpočátku představovala, když souhlasila se spoluprací s nimi – navztekaný Reed důrazně odmítl. Nechtěl ani, aby se na celém podniku osobně účastnil kterýkoli z jeho spoluhráčů, a tak nakonec přišel s tím, že kapela natočí pásku, kterou si Nico bude pouštět jako doprovod. Warhol si živě vybavoval, jak se Nico při vystoupení u Stanleyho „snaží ovládat malý kazeťák“. Nad celkovým dojmem si však zoufal, protože „bylo trapné vidět tuhle vysokou, krásnou ženu zpívat na hudbu ozývající se

100

U C H VÁ C E N Á

Ukázka elektronické knihy