kávají, že budou obsahovat ideální, uhlazenou zápletku. Nikdo takto vysoko nastavenou laťku nepřeskočí,“ stěžuje si americký reportér H. G. Bissinger. Napodobování beletrie však nemusí vést k tomu, že začneme tvořit fiktivní události či osoby. Jistě, creative nonfiction je tvůrčí literaturou faktu, ovšem to slovo „tvůrčí“, odvolám-li se na Ralpha Keyese, naprosto nemusí znamenat povolení k vytváření smyšlenek, byť je právě tak často chápáno.7 Vzorně si počínal Wojciech Jagielski ve svých Nočních poutnících (Nocni wędrowcy). V úvodu ke knize čtenářům sdělil: „Jedná se o příběh skutečný, stejně jako je skutečné městečko Gulu, v němž se tento příběh odehrává. Skuteční jsou i jeho hrdinové […] Nora, Samuel a Jackson byli pro potřeby tohoto příběhu vytvořeni z několika reálných předobrazů.“ Proč to dělá? „Udělal jsem to záměrně,“ líčil Agnieszce Wójcińské v Reportérech bez fikce (Reporterzy bez fikcji), „avšak nikoli proto, že jsem si řekl: tak a teď statečně překračuju hranice a začínám psát krásnou literaturu. Lámal jsem si s tím hlavu a uvažoval jsem: nechám tam Samuela a Noru, komu to bude vadit? Ale pak jsem usoudil: co když se najdou tři lidi, kteří si to ověří, jak jim něco takového můžu udělat? Uznal jsem, že menší ztrátou bude přiznat se k tomu hned na začátku. A co když tu knihu, která bude zakrátko přeložena do angličtiny, koupí někdo odtamtud? Zamýšlím se nad tím. A nemá to nic společného s klamným velikášstvím, pocitem, Příklady takových postupů v reportáži, jež nevyžadují žádné vymýšlení, rozebírám v kapitole Fakta musí zatančit 3. Reportáž krok za krokem.
7
98