kávají, že budou obsahovat ideální, uhlazenou zápletku. Nikdo takto vysoko nastavenou laťku nepřeskočí,“ stěžuje si americký reportér H. G. Bissinger. Napodobování beletrie však nemusí vést k tomu, že začneme tvořit fiktivní události či osoby. Jistě, creative nonfiction je tvůrčí literaturou faktu, ovšem to slovo „tvůrčí“, odvolám-li se na Ralpha Keyese, naprosto nemusí znamenat povolení k vytváření smyšlenek, byť je právě tak často chápáno.7 Vzorně si počínal Wojciech Jagielski ve svých Nočních poutnících (Nocni wędrowcy). V úvodu ke knize čtenářům sdělil: „Jedná se o příběh skutečný, stejně jako je skutečné městečko Gulu, v němž se tento příběh odehrává. Skuteční jsou i jeho hrdinové […] Nora, Samuel a Jackson byli pro potřeby tohoto příběhu vytvořeni z několika reálných předobrazů.“ Proč to dělá? „Udělal jsem to záměrně,“ líčil Agnieszce Wójcińské v Reportérech bez fikce (Reporterzy bez fikcji), „avšak nikoli proto, že jsem si řekl: tak a teď statečně překračuju hranice a začínám psát krásnou literaturu. Lámal jsem si s tím hlavu a uvažoval jsem: nechám tam Samuela a Noru, komu to bude vadit? Ale pak jsem usoudil: co když se najdou tři lidi, kteří si to ověří, jak jim něco takového můžu udělat? Uznal jsem, že menší ztrátou bude přiznat se k tomu hned na začátku. A co když tu knihu, která bude zakrátko přeložena do angličtiny, koupí někdo odtamtud? Zamýšlím se nad tím. A nemá to nic společného s klamným velikášstvím, pocitem, Příklady takových postupů v reportáži, jež nevyžadují žádné vymýšlení, rozebírám v kapitole Fakta musí zatančit 3. Reportáž krok za krokem.
7
98
že budu natolik významný spisovatel, že si budou mé knihy kupovat v malém městečku Gulu. Je to zodpovědnost za slovo. Je lepší, když novinář neumí psát, než aby tuto zodpovědnost neměl.“ Na začátku devadesátých let mi Gustaw Herling-Grudziński, který tehdy spolupracoval s pařížským časopisem Kultura, nabídl, abych napsal „reportáž o polském venkově“. Jezdil jsem po Polsku hodně, měl jsem v zásobě spoustu situací a rozhovorů, které se do mých textů pro Gazetu Wyborczou nevešly. Když jsem si ujasnil, o čem by ta reportáž měla být (viz kapitola Fakta musí zatančit 3. Reportáž krok za krokem), usoudil jsem, že aby vznikl koherentní text, který se dobře čte, musím vytvořit jediné místo – emblematické pro to, o čem chci psát. Pojmenoval jsem jej – poněkud vyumělkovaně, ale tenkrát se mi to tak nejevilo – Městečko, které nevidí naději. Nicméně aby si čtenáři nemysleli, že se události dějí v anonymním, leč reálně existujícím městě, připojil jsem k textu dovětek: „Události v této reportáži vylíčené se odehrály v Koluszkách, Lęborku, Łukowě, Przemkowě, Proboszczowě, Ostrołęce, Świebodzině, Bolesławci a Złotoryji, kam autor cestoval v roce 1991.“ (Pokud jde o mě, upřednostňuji, když reportéři přiznají, že si něco přimysleli. Proč? Pokud se totiž trápím něčí smrtí, nechtěl bych své emoce plýtvat na smrt smyšlenou.) Když se mě na besedách ptají na to, jestli lze napsat „objektivní pravdu“, ukážu v obecenstvu na někoho v jednobarevném – třebas červeném – svetru. A pak se několika lidí zeptám, jaká je to barva. Lososová, cihlová, oranžová, červená, malinová, rajčatová, bordó – slyším od nich. 99
„A taková je pravda o tomto svetru,“ oznámím publiku. „Teď mi prosím řekněte, kdo z těch lidí lhal.“ Vždy doufám, že čtenář má na paměti: toto je příběh vylíčený Szczygiełem, a ne objektivní sdělení jakéhosi reportérského Absolutna. Absolutna neexistují. Často mluvím o tom, že reportér má právo na subjektivismus. Reportáž je nejspíš – ještě společně s fejetonem – jeden z nejsubjektivnějších žánrů žurnalistiky. „Nedá se tím však vysvětlit vše,“ píše ve Sporu o Kapuścińského (Spór o Kapuścińskiego) Adrian Stachowski. „Subjektivismus může ovlivnit hodnocení událostí, popis atmosféry určitého místa, a dokonce i popis lidí, avšak nemůže posloužit k tvoření fiktivních událostí. Pak už to není žádná reportáž – text řadící se ke striktnímu žánru, u něhož každá z jeho nepřeberných definic klade důraz na jediné – na pravdivost popisovaných událostí. Nelze zdůrazňovat jako hodnotu něčího psaní naprostou pravdivost vylíčených událostí a následně tuto pravdivost bagatelizovat, když se ukáže, že věc je mnohem komplikovanější.“ Zůstaňme tedy u „pravdivosti vylíčených událostí“. „Domnívám se, že v některých případech může reportér, který přijel k tomu, co se odehrálo, pozdě, ale má k dispozici podrobné a důvěryhodné svědectví očitého svědka, vylíčit danou událost tak, jako by ji viděl sám, aby popisu dodal větší jiskrnost,“ napsala kdysi Małgorzata Szejnertová. „Kdyby Jacek Hugo-Bader neviděl dívky sklízející konopný pyl, tak jak to popisuje v jedné scéně své známé reportáže V rajské dolině mezi plevelem (W rajskiej dolinie wsród zielska), osobně, ale věděl, že na místě byly před hodinou, nepokládala bych za reportérský zločin, pokud by to popsal 100
Ukázka elektronické knihy