Bílá vlčice (Ukázka, strana 99)

Ale Raak jí vletěl do cesty a rozprostřel jí před očima svá široká křídla. „Zbláznila ses? Nemůžeš přece utíkat do ohně. Copak nevidíš, že to je špatný směr? Raak to vidí. Všichni ostatní to vidí!“ Pětka ale havrana jediným pohybem tlapky odstrčila stranou a utíkala dál. „To je mi jedno!“ štěkla. „Musím za svou smečkou!“

Raak jí znovu vletěl do cesty. „A pak? Nejspíš už z lesa dávno zmizeli, stejně jako moje hejno. Aspoň si o tebe nemusejí dělat starosti. Pro jednou.“ „Ale –“ „Uvažuj!“ přerušilo ji havranovo krákání. „Co chceš dělat, když je najdeš? Raak je k řece nedonese a ty taky ne.“ Pětka oslepená vztekem proběhla okolo něj do lesa, ale už po několika krocích se pro hustý dým nemohla ani nadechnout. Utíkalo proti ní stále víc zvířat a všechna křečovitě lapala po vzduchu.

Raak zabořil Pětce drápy do kožichu a tahal a škubal tak silně, jak jen dovedl. Teprve potom to konečně pochopila. Nemohla utíkat lesem k mýtině u nory.

Celý les v říčním údolí byl v plamenech. Oheň zuřil přesně mezi ní a její rodinou.

Pětka se otočila a utíkala zpátky k řece. Havran jí seděl na hřbetě a tiše krákal. I on musel zápolit s horkým vzduchem a kouřem. Mladá vlčice vběhla do vody a zůstala tam stát mezi všemi těmi zvířaty, která normálně lovila. Potenciální kořisti si od ní sice držely uctivý odstup, ale neutíkaly před ní. Pětka nebyla smečka a oheň, který zuřil za nimi, představoval 98

mnohem větší nebezpečí. Pro tuto šelmu byla kořistí všechna zvířata a všechny rostliny. „Určitě jsou v pořádku,“ zakrákal Raak slabě a zůstal sedět vlčici na zádech. „Určitě to vzali nejkratší cestou k řece a teď stojí ve vodě někde tamhle nahoře. Kdyby nebylo záhybů řeky, viděla bys je.“ Měl pravdu, ale ne docela.

99

Ukázka elektronické knihy