Maya Blakeová
Smutně se usmála nad tou ironií osudu. Vztah s princem nejdříve odmítala – bála si s ním něco začít. A když se tak stalo, tak se pak zase zuřivě bála, že ho ztratí. K čemuž tak jako tak došlo. Ale nejvíc ze všeho ji zajímalo, jak by Lucca zareagoval na zprávu o tom, že čeká jeho dítě. Zahnala trýznivou myšlenku a spěchala přes pokoj k telefonu, aby se zeptala, jestli už je auto připravené. Najednou se otevřely dveře a vstoupil Lucca. Delphine ztuhla. Všimla si, že měl v očích ještě pořád ten nahněvaný a obezřetný pohled, který na ni upíral od chvíle, kdy se přiznala k tomu, odkud a jak zná Marka Coppiho. Dlouho se na sebe mlčky dívali a srdce jí bušilo jako pominuté. Asistenti ji předtím informovali, že Jeho Veličenstvo bude muset několik hodin strávit s festivalovým výborem. A tak malá zbabělá část její duše doufala, že bude tohoto… tohoto dnešního loučení před odletem ušetřena. „Vlastně jsem zrovna na odchodu. Mohu už jít?“ zeptala se a snažila se, aby to znělo profesionálně. S odpovědí si dal načas, ale nejevil známky toho, že by ho její požadavek rozčílil. „Proč se mnou hraješ tuhle hru, Delphine?“ zeptal se klidně. Zvedla bradu. „Jakou hru? O čem to mluvíš?“ „Nemůžeme spolu být v jedné místnosti, aniž bychom neměli touhu ze sebe strhat navzájem oblečení. A přesto předstíráš, že to tak není.“ Pohlédla na hodinky. „Luko, musím chytit letadlo. Nejsem si jistá, proč tohle všechno…“ Rozhněvaně na ni pohlédl. „To ještě pořád nevíš, že tvoje odmítavá lhostejnost na mne funguje úplně opačně? Že naopak vždy vyprovokuje můj zájem? Nebo to snad děláš právě proto?“ Projela jí slabá vlna paniky zároveň s pocitem toužebného vzrušení. „Chci se odsud jen dostat, vrátit se ke svému týmu…“ 98