Potrhlá dovolená
vážně úžasný zážitek, ale bylo to podobné jako v tom Štětíně. Prostě čeho je moc, toho je příliš,“ pohladila ji po rameni. „Já vím,“ pronesla Karolína tiše. „Příště už nepůjdeme do žádného muzea na tak dlouhou dobu. Čtyři hodiny budou tak akorát.“ Jindřiška protočila oči. „Tři by nestačily?“ „No, řekla bych, že jsem toho začínala mít dost už po dvou,“ zasmála se Marta. „I když musím uznat, že tolik krásy pohromadě se fakt jen tak nevidí.“ V tu chvíli se u nich zastavil číšník s prosbou o zaplacení, protože muzeum i restaurace se budou za několik minut zavírat. A jestli prý nemá dámám zavolat taxi, protože tam opravdu velmi silně prší a fouká. Darja nabídku s díky odmítla s tím, že odvoz mají zajištěný. Zaplatily a vyšly ven. Okamžitě se do nich opřel vítr a drobné kapky hustého deště bodaly jako jehličky. Rychle přeběhly pár kroků vlevo pod střechu jakési budovy. „Kdy přijede ta Alex?“ snažila se Karolína překřičet zdivočelé živly. „Už by tu měla být, domlouvaly jsme se na šestou, zavolám jí.“ Darja sáhla do kapsy, vytáhla mobil a pokusila se ho zapnout. „Do háje! Ten krám je vybitý! To asi jak jsem celé odpoledne courala po webovkách muzea.“ Obrátila se ke kamarádkám. „Karolíno, ty máš přece taky na Alex číslo, ne? Zavolej jí.“ „No… To mám, ale mobil ne. Zapomněla jsem ho na pokoji,“ odpověděla trošku rozpačitě Karolína. Podívaly se na sebe s Martou. Obě měly od začátku dovolené své telefony vypnuté a pečlivě uložené v kufrech. Dalších několik minut se všechny mlčky choulily pod úzkou stříškou. „Krucinál, kde ta zatracená ženská vězí?“ neudržela se Marta. „Jsem už mokrá jako myš!“ pohlédla na své kdysi bílé tenisky. 98