Chapitre 17
V pondělí jsem opět stanula před Galerií L’YON. Tentokrát klika pod tlakem mé ruky povolila. Došla jsem k vysokému pultu, který měl nejspíš suplovat recepci. Blondýna s melírem a tmavým obočím ke mně znuděně zvedla oči. „Dobrý den, hledám Jacquese,“ zmohla jsem se na celou větu ve francouzštině, kterou jsem přes víkend pečlivě trénovala. Odpověděla mi cosi francouzsky, čemuž jsem nerozuměla. Naštěstí jsem se vybavila překladačem v mobilu. Hledám majitele galerie. Jde o fotografie ze svatby. Podala jsem jí mobil, aby si má sdělení přečetla. „Malý moment, prosím.“ Seskočila ze židle a vydala se chodbou kamsi dozadu. Zamířila jsem do prostorné místnosti s vysokými stropy, kde se nacházela vystavovaná díla. Se zájmem jsem si prohlížela fotografie, sošky a různé umělecké předměty z kovu a jiných materiálů. Zaujala mě černobílá fotografie. Byl na ní vyobrazen obličej ženy se zavřenýma očima, velice přiblížený. Fotograf se zaměřil na linii úst a zachytil stín, který vrhala ruka přes tvář. Přistoupila jsem blíž, abych si přečetla jméno autora na štítku. Stálo tam: Auteur: Jacques Joly. Réalisation: Un bisous d‘été. Výtvor se nazýval Letní polibek. Kohopak to Jacques zvěčnil? Zkoumala jsem onu tvář, vlasy padající přes spánek. Světlé vlasy. A pak mi pohled padl na ruku, kterou 98