IRENA KELLEROVÁ
se stala svědkem toho všeho. Pomohla mi a… zamilovala si Alex na první pohled. Nesnesla pomyšlení, že by neměla vyrůstat v dobré rodině, a tak mi velkoryse nabídla řešení. To jí vděčím za všechno, co mám. A teď nemyslím její peníze, ale…“ Otočil se a rovněž vzhlédl k obrazu usměvavé plavovlasé ženy, který visel na stěně za jeho pracovním stolem. „Jestli mě někdy potkalo štěstí, bylo to setkání s ní. Neuměl jsem si představit, že bych v životě dokázal milovat jinou ženu než Mary, ale mýlil jsem se. Caroline jsem miloval, velice. I když to nebylo náhlé vzplanutí, ale spíš přátelství, které přerostlo v lásku. Vděčím jí za všechno. Za to, že tak láskyplně přijala Alex, že mi dala další dvě krásné děti, že mě naučila znovu si vážit života, a především radovat se z něj.“ Dívky znovu propukly v pláč. Philipovu tvář však rozjasnil úsměv. Už chápal, proč se otec chtěl sejít právě v pracovně, kde visel její portrét. „Kromě mého otce,“ vzpomínal dál pan Williams, „nikdo další o skutečném původu Alex nevěděl. Caroline nebyla z Hardfordu, a tak si lidé přirozeně mysleli, že je Alex její dcera. A protože jsem se s ní oženil tak náhle, při skromném obřadu bez dlouhých příprav, usoudili, že nás ke sňatku vedla nutnost legitimovat Alex. Nevyvraceli jsme jim to. Po svatbě jsme se navíc odstěhovali do Westfieldu, který jsme koupili, abychom nebyli lidem na očích. Postupem doby se na spěch i okolnosti kolem našeho sňatku zapomnělo. Roky plynuly a milosrdný čas zvolna ulevoval i mojí paměti. I když bych nikdy nemohl zapomenout, do minulosti před svatbou s Caroline jsem se přestal ohlížet.“ „A co Hamiltonovi?“ zeptala se opatrně Alex. „Oni nechtěli dítě své vlastní dcery?“ 98
ALEXANDRA
„Nevěděli o něm,“ usmál se hořce pan Williams. „Doktor Mortimer byl nucen prohlásit, že při porodu zemřelo.“ „Žijí ještě?“ „Jen lady Hamiltonová. Osud byl k té ženě krutý. Zůstala úplně sama, její manžel i oba synové zemřeli. Pokud vím, s nikým se nestýká a žije v ústraní někde v Leicesteru.“ Alex si v duchu představila osamělou bělovlasou stařenku, posmutněle zahleděnou do minulosti. Litovat ji však nedokázala. Jak jen mohla svou dceru takhle prodat? „Promiňte, ale něčemu stále nerozumím,“ vytrhl ji z myšlenek bratrův hlas. „Já sice chápu, že jsme to… mohli,“ zvolil raději slovo mohli než měli, „vědět dřív, ale pokud není nikdo další, kdo by mohl o Alex vědět, proč nám to všechno říkáte, když už jste nechtěl? A proč jste mluvil o chybném úsudku?“ Pan Williams pokýval hlavou. „Když jsem usoudil, že to, co se stalo v minulosti, nemá pro budoucnost význam, věřil jsem, že už není nikdo, kdo by mou minulost znal. Bohužel ale ještě zbývá někdo, kdo mohl odhalit pravdu o matce Alex.“ Philip s Dianou usilovně zvažovali všechny možnosti, Alex přemýšlet nemusela. „Lord Spencer,“ odpověděla na hádanku překvapivě klidným hlasem, ale s pohledem upřeným zamyšleně k zemi. „Lord Spencer?“ podivila se Diana. „Ale to přece není možné, vždyť tomu je nejvýš čtyřicet. A říkal jste, že už tehdy měl dospívající… děti.“ „Šestatřicet,“ opravil dceru pan Williams. „Bylo mu patnáct, když se jeho otec s lady Mary oženil.“ „Ach můj Bože,“ vydechla Diana. 99
IRENA KELLEROVÁ
„Hrabě William Spencer nevěděl, že to já jsem Alex odvezl a nevěděl to ani jeho syn John. Kdyby ano, už dávno by mi to řekl. Až když ji uviděl…“ „Došlo mu, čí dcerou doopravdy jsem,“ dokončila Alex větu za otce s pohledem upřeným do prázdna před sebou. Jako byste jí z oka vypadla. „Ano.“ Pan Williams si hluboce povzdechl. „Mám za to, že v Alex i po těch letech poznal Mary.“ Je to už tak dávno. Tak dávno, že už si neuměl vybavit její hlas. Ale její podoba, její oči, barva vlasů, její úsměv, chůze… to všechno měl denně před sebou. „Myslel jsem, že John vyrůstal u příbuzných na severu,“ vysvětloval, „alespoň tak mi to říkal, proto jsem nepředpokládal, že by mohl Mary znát. Vždyť i její svatba s hrabětem proběhla ve spěchu, narychlo a… svazek netrval dlouho. Ale mýlil jsem se, John Mary znal. Dopustil jsem se vážné chyby, když jsem si tohle neověřil předtím, než jsem vás uvedl na Danby.“ Alex zamrazilo. Nejednou všechno dávalo smysl a střípky vzpomínek z plesu se složily v jeden jasný obraz. Byl to ale úplně jiný obraz, než myslela. Vybavily se jí zkoumavé pohledy, jež si mylně vysvětlovala jako prostý zájem muže o ženu, i rozhovor s hrabětem, který se tehdy zdál tak podivný. „Leckdy vědí o druhých víc než sami o sobě,“ pronesla mimoděk nahlas. „Co prosím?“ nechápal otec. Alex na okamžik zaváhala, ale pak se rozhodla povědět pravdu. „Když… se mnou mluvil na plese…“ „Kdo? Hrabě? Vy jste spolu mluvili?“ Diana přimhouřila oči. „Říkala jsi, že ses s lordem Spencerem nesetkala.“ „Nevěděla jsem, že je to on,“ bránila se Alex. „Promluvil na mne, aniž jsme si byli představeni.“ 100
Ukázka elektronické knihy