96
Monika Wurm
„Bože, tak mi trochu důvěřujte, nebojte se, vy dva strašpytlové, to auto tu bude stát, i když se budeme vracet. Kdy naposledy sněžilo? Před týdnem? Tohle auto v zimě nikdo nepoužívá. Kdyby v něm někdo jezdil, byl by z něho odhrnutý sníh,“ odhodlaně argumentovala a na zasněžené čelní sklo nakreslila srdíčko. Zmrzlé jsme nastoupily do autobusu. Pár cestujících na nás nehezky zíralo. Marie jim ukázala prostředník pravé ruky. Byla vulgární, ale vulgárněji jsem se začala cítit já, když na mě začali mluvit a mlaskat staří chlípníci, kteří nastoupili na další zástavce. Litovala jsem nápadu jít s ní ven i mého obscénního oblečení. „Bože, Julije! Ty si neholíš nohy?“ vyjela na mě, když ve slabém světle autobusu zpozorovala moji husí kůži na nohou. Nevěděla jsem jak, zareagovat, cítila jsem se trapně. „Začni s tím, drahá, ano? Ber to jako dobrou radu od kamarádky. Sice jsi blondýna, tvoje chloupky tak moc nekřičí, ve tmě na diskotéce je nikdo vidět nebude, ale jestli se tě někdo dotkne, tak na to přijde dost rychle. A to snad nechceš!“ Začala se chichotat a mně trvalo trochu déle, než mi došlo, co měla na mysli. „Mě se určitě nikdo dotýkat nebude! Nedovolím to,“ hovořila jsem s vážným přesvědčením a chytila jsem Emílii za ruku, jako kdybych u ní hledala oporu. „Ach, moje drahá, ono se pěkně říká, že zakázaného se člověk nejvíc nají. Vždyť to přísloví znáš, ne?“ Kdybych tušila, jak se tenhle nešťastný večer vyvine, radši bych seděla doma na zadku, četla bibli a modlila se za spásu svojí duše. Před barem se táhla dlouhá řada čekajících, ve které jsme spoře oblečené čekaly asi půl hodiny. Už jsem chtěla odejít domů, když se řada pohnula a konečně jsme se ocitly před nabouchanou ochrankou, která rozhodovala o tom, koho dovnitř pustí a koho ne. Dopadlo to tak, že chtěli pustit jen mě, ale Marii
Nedotknutelny_cz.indd 96
03.09.21 17:45