96
Monika Wurm
„Bože, tak mi trochu důvěřujte, nebojte se, vy dva strašpytlové, to auto tu bude stát, i když se budeme vracet. Kdy naposledy sněžilo? Před týdnem? Tohle auto v zimě nikdo nepoužívá. Kdyby v něm někdo jezdil, byl by z něho odhrnutý sníh,“ odhodlaně argumentovala a na zasněžené čelní sklo nakreslila srdíčko. Zmrzlé jsme nastoupily do autobusu. Pár cestujících na nás nehezky zíralo. Marie jim ukázala prostředník pravé ruky. Byla vulgární, ale vulgárněji jsem se začala cítit já, když na mě začali mluvit a mlaskat staří chlípníci, kteří nastoupili na další zástavce. Litovala jsem nápadu jít s ní ven i mého obscénního oblečení. „Bože, Julije! Ty si neholíš nohy?“ vyjela na mě, když ve slabém světle autobusu zpozorovala moji husí kůži na nohou. Nevěděla jsem jak, zareagovat, cítila jsem se trapně. „Začni s tím, drahá, ano? Ber to jako dobrou radu od kamarádky. Sice jsi blondýna, tvoje chloupky tak moc nekřičí, ve tmě na diskotéce je nikdo vidět nebude, ale jestli se tě někdo dotkne, tak na to přijde dost rychle. A to snad nechceš!“ Začala se chichotat a mně trvalo trochu déle, než mi došlo, co měla na mysli. „Mě se určitě nikdo dotýkat nebude! Nedovolím to,“ hovořila jsem s vážným přesvědčením a chytila jsem Emílii za ruku, jako kdybych u ní hledala oporu. „Ach, moje drahá, ono se pěkně říká, že zakázaného se člověk nejvíc nají. Vždyť to přísloví znáš, ne?“ Kdybych tušila, jak se tenhle nešťastný večer vyvine, radši bych seděla doma na zadku, četla bibli a modlila se za spásu svojí duše. Před barem se táhla dlouhá řada čekajících, ve které jsme spoře oblečené čekaly asi půl hodiny. Už jsem chtěla odejít domů, když se řada pohnula a konečně jsme se ocitly před nabouchanou ochrankou, která rozhodovala o tom, koho dovnitř pustí a koho ne. Dopadlo to tak, že chtěli pustit jen mě, ale Marii
Nedotknutelny_cz.indd 96
03.09.21 17:45
Nedotknutelný
97
a Emílii ne. Marie je ale nakonec uprosila, a tak jsme se dovnitř dostaly společně. V prvních minutách jsem si ani neuvědomovala zakouřené prostředí, jak jsem si vychutnávala teplo, které zahřívalo moje zmrzlé tělo. Marie se někam vypařila, ale vrátila se poměrně rychle, navíc se třemi sklenkami. „Tady máte něco na zahřátí, šup, šup, na zdraví, holky, pijeme na náš první společný večer.“ Emílie nápoj opatrně ochutnala. Gestem jsem jí naznačila otázku, o jaký alkohol jde. „Vodka,“ odečetla jsem z jejích rtů a potom jsem si trochu upila. Vůči alkoholu jsem měla averzi. To kvůli otci alkoholikovi. S poděkováním jsem vracela sklenku Marii. Nemyslela jsem to ve zlém, ale pít jsem rozhodně nechtěla. Jenže ta si pro mě připravila nemilé překvapení. Vzala moji sklenku, chytila mě nos a její obsah mi nalila do úst. Zaskočilo mi a strašně se mi chtělo kašlat, jenže Marie mi držela ústa, dokud jsem obsah nepolkla. Nepustila mě dokonce ani tehdy, když viděla, že mi vodka teče už i nosem. Připadalo jí to strašně vtipné. Její smích jsem slyšela i přes hlasitou hudbu. Cítila jsem se dotčená a nejradši bych odešla domů. Emílie by určitě šla se mnou. Na tenhle druh zábavy opravdu nejsem, a jestli je to všechno o chlastání, tak ne, děkuji! Navíc jsem se na tom místě vůbec necítila dobře. Emílie mě doprovodila k dámským záchodům, abych se uklidnila a v klidu vykašlala. Chtělo se mi plakat. Jako by ta jediná sklenka alkoholu ve mně odemkla nahromaděné zoufalství posledních měsíců. Nebyla jsem šťastná, ačkoliv jsem tak moc toužila po svém vlastním kousku radosti, kterou jsem tak naivně chtěla najít v Praze. Radost jsem ale nenacházela ani v práci, ani na diskotéce, ani v blízké budoucnosti. Když jsme se vrátily z toalet, nastal další šok. Marie se u pánských kabinek necudně líbala s nějakým starším tlustým mužem tmavší pleti.
Nedotknutelny_cz.indd 97
03.09.21 17:45
Monika Wurm
98
„Sexturista,“ špitla mi Emílie do ucha a táhla mě pryč. Jenže já jsem se z místa ani nehnula. Ještě nikdy jsem neviděla líbající se lidi ve skutečnosti. Máma by se určitě přežehnala a podobné nutkání jsem měla najednou i já. Oči mi padly na jeho pohybující se ruku pod šaty, v jejím rozkroku. Omámená vodkou, ale stále při smyslech, jsem ji chtěla jít zachraňovat. Ale místo díků na mě jen bafla, abych si našla vlastního nabíječe. Ano, použila přesně tohle slovo a já jsem chvíli potřebovala, abych ho zpracovala a správně zařadila. Od chvíle, co jsem byla v Praze, naučila jsem se nejen všechny nadávky, ale i dvojsmyslná slova, o jejichž existenci jsem kdysi neměla ani páru. Samozřejmě, že je nepoužívám, to by bylo pro moji mámu obrovským zklamáním. S Emilií jsme se dohodly, že dřív, než odejdeme, ještě se trochu porozhlédneme. Byla jsem zvědavá na taneční parket a tancující lidi, ale doteď jsem viděla jen opilou mládež a slintající starší chlapy ve společnosti mladých dívek. Tak jsme se my dvě nezkušené vesnické husy probojovaly přes masu lidí tam, kde hudba hrála nejhlasitěji. Už mě nic nemohlo překvapit, aspoň jsem si to v tu chvíli myslela. Uvolnila jsem se. Držely jsme se s Emílií za ruce, a dovolila jsem rytmu ovládat moje tělo. Milovala jsem moderní hudbu, proto jsem byla ráda, když jsem během práce směla poslouchat rádio. Jenže tohle bylo jiné. Něco, co se nedalo jen tak popsat. Něco krásného a osvobozujícího. Tady hudba kralovala. Měla moc nad těmi, kteří v ni věřili. Jako by mě vyzývala zapomenout na všechno, co mě tížilo, a jen se dát vést a vnést do jiného světa. Emílie to podle výrazu tváře cítila stejně jako já. Usmívala se. Nejprve jsme se trochu styděly, ale nakonec jsme vypnuly a daly se nést přirozeným vlněním našich těl. Ano, takhle nějak jsem si kdysi představovala pocit, když se člověk oddává hudbě a tancuje.
Nedotknutelny_cz.indd 98
03.09.21 17:45
Ukázka elektronické knihy