Síla dávných tajemství (Ukázka, strana 99)

Sejal Badaniová

„Prosím tě, abys mě zbavila té posedlosti.“ Zatoužila být stejná jako ostatní. „Chci se soustředit jen na své povinnosti.“ Znovu ztišila hlas. „Děkuji ti za vše, čím jsi mě požehnala. Žádám, abys mi umožnila uvědomit si, že nic dalšího nepotřebuji. Prosím, abych přestala doufat v něco víc.“ Sklopila hlavu a v duchu zavrhla samu sebe i touhu překonávat hranice, jež jí život vytyčil.

98

Č T R NÁC T Zdálo se, že Džaj během následujících dnů na neblahou příhodu ze školy úplně zapomněl. Amíše však vzpomínka na jeho utrpení hlodala v mysli a byla jí neustálou připomínkou jejího určeného místa ve světě. Začala chodit z vesnice domů oklikou, vyhýbala se škole a smířila se s tím, že vzdělávání, které by jí umožnila angličtina, jí zůstane odepřeno. „Co takhle příběh, šrímatí?“ Bina seděla na zemi a hnětla pšeničnou mouku, aby z ní později upekla taštičky zvané samosa. „Už jsme dlouho žádný neslyšeli,“ vzhlédl Ravi od brambor, které škrábal. Nakrájené je pak smíchá s hráškem a kořením. „Zřejmě mě všechny opustily,“ zalhala Amíša. Ve skutečnosti ji stále zaplavovaly mysl, jeden za druhým, ale ona se ze všech sil snažila si jich nevšímat. Nezbývalo jí než doufat, že jednoho dne budou její modlitby vyslyšeny. „A snad je to tak lepší.“ „Opravdu?“ Ravi na ni nevěřícně pohlédl. „Copak všechny příběhy najednou zmizely, jako slunce na večerní obloze?“ „Slunce večer nikam nemizí, Ravi,“ vysvětlila mu trpělivě Amíša. „Naše Země kolem něj obíhá.“ Právě se nadechovala, že mu vysvětlí zákonitosti dne a noci, které si přečetla v jedné knize, ale vtom si všimla jeho úsměšku. Poznal, že její příběhy nikam nezmizely. „Vlastně ano,“ opáčila. „Jak říkáš, zmizely jako večerní slunce.

A ty bys měl takto o slunci hovořit s každým, koho potkáš. Budou ohromeni tvou moudrostí.“

Sejal Badaniová

Dřív než Ravi stačil cokoliv namítnout, ozvalo se zaklepání na dveře. „Čekáte dnes hosty?“ zeptal se směrem ke zdi, která oddělovala kuchyni od zbytku domu. Oba starší synové byli ve škole a Dípak opět ve městě. Dům byl úplně tichý. „Ne,“ odpověděla Amíša právě ve chvíli, kdy neznámý za dveřmi zaklepal znovu. „To asi nějaká sousedka zaskočila na šálek lasí.“ Rychle si utřela ruce do ručníku, pohladila Paréše, který si na zemi hrál s hrnci, a vyrazila směrem k obývacímu pokoji.

Došla ke dveřím, odemkla a otevřela. Na verandě stál Stephen v britské uniformě. Když ji spatřil, sepjal dle indického zvyku ruce a poklonil se. „Namaste.“ „Namaste,“ vyrazila ze sebe ohromená Amíša. Rychle se rozhlédla po okolí, ale ulice byla prázdná. Britský důstojník u jejích dveří uprostřed odpoledne by bylo tučné sousto pro místní drbny. „Co tady děláte?“ zeptala se tiše. „Mohl bych jít dál?“ řekl Stephen a ohlédl se za sebe po ulici stejně jako před chvilkou ona. „Ano, zajisté. Omlouvám se.“ Ustoupila a pokynula mu rukou směrem do obýváku. „Prosím, posaďte se,“ řekla, když se ocitli v obývacím pokoji, a nasměrovala ho k nové houpačce s červenou přikrývkou uprostřed pokoje. „Mohu vám něco nabídnout? Čaj? Lasí?“ „Ne, děkuji.“ Stephen se dle svého zvyku zhoupl na patách. Byl vyšší než Dípak a Amíša měla pocit, že je ho plná místnost. Pozorně si prohlédl zařízení pokoje. „Jsem tu jen na skok. Je váš manžel doma?“ „Je na cestách.“ Amíšu přepadla nervozita, kterou se marně snažila zkrotit. „Přišel jste kvůli tomu, že jsem s vámi ve škole mluvila neuctivě?“ Pokud požadoval formální omluvu, ráda mu vyhoví. Nebyl důvod zatahovat do celé záležitosti Dípaka. „Nevěděla jsem, co mluvím. Nejdřív tolik vzrušení a pak zase zklamání. Upřímně se omlouvám, že jsem hovořila tak nevhodně.“ Sepjala prosebně ruce a marně přemýšlela, co dalšího dodat. „Ne, Amíšo,“ řekl rychle, skoro jako by ho její pokus o omluvu nějak zahanbil. „Tehdy jste mě v žádném případě nijak neurazila.“

100 Ukázka elektronické knihy