BETH GOODOVÁ
|
98
ještě zarostlejší než ta první. Jeden po druhém museli přelézt starou dřevěnou ohradu, a když se jí Raphael snažil pomoct a podat ruku, povýšeně odmítla. V rostoucí tmě ale špatně odhadla výšku a při dopadu uklouzla na vratkém kameni. Napřáhla ruce před sebe, aby zmírnila náraz, a ocitla se na všech čtyřech v odporném bahně. Jak se pokoušela rychle vstát, uklouzla znova a skončila obličejem zpátky v bahně. „Já se na to…!“ „Udělala jste si něco?“ „Ne, jen jsem celá od bláta. Teda aspoň doufám, že je to bláto.“ „Tady, pojďte,“ obrátil se k ní klidným hlasem a znovu napřáhl ruku, aby jí pomohl. „To je dobrý, jen potřebuju…“ – a vtom zahučela do bláta potřetí. Zachytila se jeho nohou, aby našla ztracenou rovnováhu. Když se podívala nahoru do jeho ztemnělé tváře, měla obličej celý rudý: „Omlouvám se, já…“ „Neomlouvejte se, to je normální. Já se tady v tom bahně taky už párkrát vyválel, děsně to tu klouže.“ Vzal ji zezadu za bundu jako by zvedal neposlušné kotě a ne zrovna jemně jí pomohl na nohy. „Hlavně že jste si nic nezlomila.“ „To je pravda. Ale vypadám, jak kdybych se právě zúčastnila zápasu v bahně.“ „Tak děsné to zas být nemůže, ne?“ Seshora dolů si ji prohlédl a na tváři se mu zase objevil ten pobavený úsměv: „No, možná trochu. Měl jsem vás varovat, zvlášť ve tmě. Na téhle straně je to hodně hrbolaté.“ Vydal se znova na cestu. Hannah jeho dlouhým krokům sotva stačila. Klopýtala za ním přes hroudy hlíny a boty se jí nepříjemně bořily do bláta. Uvědomila si, že teď šli mírně do kopce. Jak se blížili ke statku, cesta stoupala stále výš.
Zima_cz.indd 98
24.10.19 10:58