Renáta Názlerová
„Asi ano, ale tohle není vhodné místo na rozhovor. Prosím, přijď za mnou večer do hotelu. Dáme si večeři a probereme, proč jsem přijela.“ Jiří znervózněl ještě víc. „Ellén, jestli si myslíš, že vydržím čekat do večera, jsi na omylu. Chci vědět, proč jsi přijela.“ Podívala se mu do očí. Zachytil malé váhání. Nakonec však dostal odpověď: „Jsem těhotná.“ Jiřímu se zatmělo před očima. Jediné štěstí, že mluvili francouzsky, jinak by už asi celé ministerstvo vědělo, co se děje, protože v panice vykřikl: „Co prosím? Těhotná? Ty jsi těhotná?“ Ellén ho chlácholivě chytila za rameno. „Prosím, nedělej skandál. Nechtěla jsem ti to psát, a dokonce ani telefonovat. Jsou věci, které si mají dospělí lidé říct osobně. Proto jsem tady. Budu tě čekat.“ Do ruky mu strčila vizitku hotelu a odešla. Jiří ztěžka dosedl na starou plyšovou sedačku, která zdobila vestibul jeho úřadu už od nepaměti. Hlavu zabořil do dlaní. Přepadla ho úzkost, panika, strach a bezmocnost. Na něco takového vůbec nebyl připravený. Po pár minutách se zvedl a zamířil domů. Věci nechal v kanceláři. Nešel však do svého bytu.
96
Tlustoprdka.indd 96
16.09.19 10:08
30 Na jaře vždy jezdím do Nice. Toto město jsem si zamilovala. Francouzská riviéra, kávárničky, dlouhé procházky, koncerty, výstavy. I teď se tam chystám. Mám tam kamarádku, která touto dobou vždy cestuje za dcerou na měsíc do Mexika a na celou tu dobu mi dává k dispozici svůj krásný byt nedaleko hlavní železniční stanice. Je to výborná poloha, jezdí tam všechny spoje, rozumně všechny druhy a všemi směry. Cestování po Nice je nesmírně pohodlné. Právě se balím. Najednou mě vyruší zvonění. Je mi jasné, že Linda to není. Ta zvoní dvakrát krátce, jednou dlouze a znovu dvakrát krátce. „Belo, musím s vámi mluvit,“ spustil soused Poruba, jen co jsem vykoukla. Jestli se divíte, proč si stále vykáme, tak se nedivte. Rozhodli jsme se tak. Je v tom něco krásně starosvětského a zároveň uctivého. Oba jsme cítili, že výměna tělesných tekutin nic nezměnila na úctě, kterou k sobě cítíme. Dveře jsem otevřela dokořán, aby mohl vejít. Doslova padl na židli v kuchyni. Rychle jsem mu podala sklenku vody. Ani jsem mu nekladla otázku, zda se něco stalo, protože bylo evidentní, že se něco stalo. A co, to mi přece přišel říct, takže musím vydržet. Posadila jsem se vedle něho a trpělivě jsem čekala, až hltavě dopije, co mu ještě zbývalo ve sklence.
97
Tlustoprdka.indd 97
16.09.19 10:08
Renáta Názlerová
„Vzpomínáte si na moji milostnou epizodu, se kterou jsem se vám svěřil?“ Bavil se se mnou, ale nedíval se na mě. Nechápala jsem, proč to znovu vytahuje a proč ty výčitky, kvůli kterým uhýbal pohledem. Přece jsme si to vyříkali. A taky jsem mu to pověděla. „To ano, Belo, vyříkali. Jenže ona je tady.“ „Kdo? Ta kolegyně z Bruselu?“ „Ano.“ „A co, chcete ji pozvat na večeři a nevíte, jestli ke mně, nebo k vám?“ Já vím, byl to hloupý vtip, ale nějak mi to vyklouzlo. Asi proto, že jsem se v jeho citových poryvech začala ztrácet. On ale na to, co jsem vyslovila, nereagoval. „Je těhotná.“ „Kdo? Ta kolegyně z Bruselu?“ zeptala jsem se jako retardovaná. „Vůbec nevím, co mám dělat. Bože, to je situace!“ lamentoval. Koukala jsem na něho jako puk. Zdálo se mi, že mě právě někdo teleportoval do nějaké nejstupidnější mexické telenovely. „Krucinál, a proč s tím jdete za mnou?“ zareagovala jsem naštvaně. „Tohle byste, pane sousede, měl řešit s tou slečnou o poschodí výš.“ Jako by mu v té chvíli došlo, že se mě tím neskutečně dotkl. Nejsem z cukru a nevěřím na věrnost. Na tu jsem vlastně nikdy nevěřila, jenže tohle byla silná káva i pro mě. „Promiňte, Belo, cítím se jako hlupák. Máte pravdu, nejste zodpovědná za moje omyly.“
98
Tlustoprdka.indd 98
16.09.19 10:08
Ukázka elektronické knihy