Renáta Názlerová
„Asi ano, ale tohle není vhodné místo na rozhovor. Prosím, přijď za mnou večer do hotelu. Dáme si večeři a probereme, proč jsem přijela.“ Jiří znervózněl ještě víc. „Ellén, jestli si myslíš, že vydržím čekat do večera, jsi na omylu. Chci vědět, proč jsi přijela.“ Podívala se mu do očí. Zachytil malé váhání. Nakonec však dostal odpověď: „Jsem těhotná.“ Jiřímu se zatmělo před očima. Jediné štěstí, že mluvili francouzsky, jinak by už asi celé ministerstvo vědělo, co se děje, protože v panice vykřikl: „Co prosím? Těhotná? Ty jsi těhotná?“ Ellén ho chlácholivě chytila za rameno. „Prosím, nedělej skandál. Nechtěla jsem ti to psát, a dokonce ani telefonovat. Jsou věci, které si mají dospělí lidé říct osobně. Proto jsem tady. Budu tě čekat.“ Do ruky mu strčila vizitku hotelu a odešla. Jiří ztěžka dosedl na starou plyšovou sedačku, která zdobila vestibul jeho úřadu už od nepaměti. Hlavu zabořil do dlaní. Přepadla ho úzkost, panika, strach a bezmocnost. Na něco takového vůbec nebyl připravený. Po pár minutách se zvedl a zamířil domů. Věci nechal v kanceláři. Nešel však do svého bytu.
96
Tlustoprdka.indd 96
16.09.19 10:08