96
HELEN HOANGOVÁ
„Děkuju,“ vypravila ze sebe. „Seš v pořádku?“ „Budu zvracet.“ Zaťala nehty do dlaní a snažila se přijít na to, na kterou stranu. Nedokázala nabrat do plic dost vzduchu. „Klid, klid. Dejchej pomalu.“ Udělal pohyb, jako by se jí chtěl dotknout, ale zarazil se, když sebou škubla. „Narovnej se. Jo, dobrý. Nadechuj se nosem. Vydechuj pusou.“ Kdo to tady tak sípá? Ten zvuk ji přiváděl k zoufalství. „Vydrž chvilku. Dojdu pro Michaela.“ „Ne.“ Chytila Quana za zápěstí. „Nic mi není.“ Opřela se zády o stěnu budovy a obrátila k ní hlavu. Studená omítka jí chladila rozpálenou tvář a rozptylovala ji od myšlenek na to, jak Michael líbá tu ženu. Michael líbá tu ženu. Když se její rty téměř dotkly zdi, sípání zesílilo a Stelle došlo, že ho vydává ona. Zaťala zuby, zaťala ruce v pěsti, napjala všechny svaly v těle. Sípání utichlo. „Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptal se Quan. „Jsem v pořádku. Jen nadměrná stimulace.“ Už se cítila líp, i když jí tepalo ve spáncích. Quan naklonil hlavu ke straně. „Mýmu bráchovi se to taky stává. Je autista.“ Hrudník se jí při těch slovech sevřel. Asi neměla použít ten výraz, nadměrná stimulace. To o sobě lidi normálně neříkají. A proč by taky měli? Když ji Quan s přimhouřenýma očima pozoroval, téměř na něm viděla, jak si dělá závěry, jak se mu za čelem formuje otázka. Zadržela dech a doufala, že se nezeptá. Nemusela by to přiznávat, jenže se nikdy nenaučila úspěšně lhát. „Ty taky?“
Rovnice_lasky_cz.indd 96
13.05.19 10:56