Sophie Jenkinsová
A zatímco jsme čekali, až můj spoj dorazí, vyprávěla jsem mu jen tak pro pobavení, jak jsem se šla podívat na pokoj u Louise s růžovou zástěnou a postelí ve výklenku. Zdálo se, že ten příběh poslouchá s větším zaujetím, než by si zasloužil. Při popisu toho hrozného pokoje se dokonce pousmál. Nakonec se zeptal: „A proč se vlastně chceš stěhovat?“ „Právě teď si nemůžu dovolit platit tak vysoký nájem,“ řekla jsem a vzápětí mi došlo, jak důkladně jsem právě zničila dojem, který jsem v něm zanechala při prvním setkání. Ale stejně by to dřív nebo později zjistil, takže jsem se rozhodla hodit to za hlavu. Autobus přijel a zastavil u krajnice. „Zavolám ti ohledně toho výletu na kajaku,“ řekl. „Fajn,“ usmála jsem se. Sedla jsem si k okénku, abych mu zamávala, ale neotočil se. Strčil ruce do kapes a odešel do temné noci jako někdo, kdo už dávno přestal věřit na lásku.
98
Zapomenutý klíč ke štěstí
KAPITOLA DVANÁCTÁ
Osudové příběhy Krátce poté, co jsem dorazila domů, volal můj otec, aby mi podrobně vysvětlil, proč bylo udělení červené karty trenéru Contemu ukázkou předsudků vůči Chelsea. Poslouchala jsem a přitom se jednou rukou snažila strhnout ze stropu ložnice stříbrné lamety. Při balancování na posteli jsem na chvíli ztratila rovnováhu a úsměv, který při těchhle konverzacích mívám ve tváři, vystřídal na vteřinu výraz zděšení. „Starý dobrý Conte,“ řekla jsem po znovunalezení těžiště, aby si otec nemyslel, že snad nedávám pozor. „Přesně,“ souhlasil. „Jak se má Jo-Ann?“ „Však to znáš. Je děsně náladová. Všechno ji tlačí. Jedna věc se tvojí matce musí nechat, Lano, těhotenství zvládla levou zadní. A ne abys jí to vyžvanila.“ „To bych se neopovážila,“ ujistila jsem ho. Mluvili jsme dál a já bezděky začala přemýšlet o tom, co je mým osudovým příběhem. Neustále mě někdo opouští. Otec opustil mě a matku a matka pak odjela do zahraničí a Mark Bridges ode mě taky odešel. Ale možná jsem to celé spustila tím, že jsem odešla z domova na univerzitu?
99
Sophie Jenkinsová
Tehdy jsem byla rozhodnutá být naprosto nezávislá. Sama jsem si školu vybrala, sama jsem si ji jela před přijímacími zkouškami prohlédnout a sama jsem se tam odstěhovala. Přijela jsem sama autem na parkoviště plné uplakaných rodičů s prázdnými kufry u vozů a cítila se být nad věcí, snad jsem jimi i mírně opovrhovala. Když se matka stěhovala do Itálie, zrovna jsem cestovala po světě. Je sice pravda, že než mě Mark opustil, bydleli jsme spolu – ale to jsem zase byla dost často pryč, budovala jsem si vlastní kariéru. Jak moc jsem sama byla vinna tím, že mě opustili? A pak jsem přemýšlela o Jackovi, o cynickém románovém hrdinovi z mé budoucí knihy. Co když mi s ním bylo dobře jen proto, že mi vyhovovala jeho odtažitost? Co když někde hluboko uvnitř chci vlastně být sama? Napadaly mě čím dál chmurnější myšlenky. Co když je láska vážně jen řadou chemických reakcí a hormonálních potřeb v těle? Co když láska mizí zkrátka jen proto, že naše těla nevydrží takové vychýlení z rovnováhy moc dlouho a úporně se snaží vrátit zpátky do normálu? Pokud by to byla pravda, rozhodně by to změnilo celou písničkářskou branži. Nancy Ellis Hallová si dozajista žila spokojeným životem plným idejí o svobodě, jehož naplnění spatřovala ve svém psaní, když vtom – jejda! Jednoho dne v knihkupectví Foyles na Charing Cross Road se bezhlavě zamilovala do Richarda Buchanana. Věděla, že je ženatý, protože na čtení přece přišel i s manželkou. Co na ní asi viděl? Byla skoro dvakrát tak stará jako on, navíc feministka a stará panna. Tohle nemohlo v životě vyjít. Po dlouhém přemýšlení jsem nakonec musela Jackovi dát za pravdu.
100 Ukázka elektronické knihy