Rusko-ukrajinské vztahy
výjimečné pravomoci a během třinácti dní Dagestán od povstalců osvobodil. Většina Rusů to schvalovala a Putin vešel ve známost široké veřejnosti jako rozhodný politik.
Putinův nástup Jelcin své rozhodnutí o odstoupení z funkce a návrh Putinovy kandidatury přednesl poslední den starého tisíciletí, a tak zametl cestu do Kremlu novému vůdci s nástupem tisíciletí nového. To nebyl jen symbolický akt, to bylo výrazem Jelcinovy povahy. Opět se ukázal jako muž akce, jako už několikrát předtím, když zlikvidoval dva komunistické pokusy o své svržení, dokonce o své odsouzení za vlastizradu a genocidu, které se prý dopustil v Čečensku. S odstupem doby se i v Rusku posuzuje období Jelcinovy vlády značně shovívavěji. Především se přiznává, že postavit znovu na nohy takový kolos, jakým bylo Rusko v totálním rozvratu, bylo prostě nad lidské síly kteréhokoliv politika. Ostatně Jelcinův tah povolat do čela vlády Primakova v době, kdy stát ohlásil bankrot, byl také mistrovský kousek. Primakov dokázal situaci přece jen alespoň částečně stabilizovat ještě předtím, než předal dočasně otěže řízení vlády do Putinových rukou. Ten měl jako prezident – na rozdíl od Jelcina – naprosto jasnou představu, koncepci, kam a jak má Rusko směřovat. Na pomoc si vybral mladšího, ale už osvědčeného generálního ředitele velkého podniku Dmitrije Medveděva, s nímž se nakonec střídal v prezidentské a premiérské funkci, aby si tak zajistil dlouhodobý vliv na sovětskou politiku a ekonomiku. Osobně se znali ještě z dob, kdy Putin na schůzkách se svými přáteli z KGB na březích petěrburského jezera založil sdružení Ozero. Jeho členem se stal též Dmitrij Medveděv, třebaže v KGB nepracoval. Nebývá zvykem, aby přátelství z mládí přežilo do chvíle, kdy se z přátel stanou politici. Zatím to tak platí, třebaže se čas od času i na veřejnosti objevují jejich odlišné názory a prezident adresuje premiérovi své výtky. Medveděv má skutečně odlišné názory zejména na řízení ekonomiky, ale možná si je zatím nechává na chvíle, kdy se zřejmě znovu stane prezidentem. V jednom se jistě shodnou: ve vizi učinit z Ruska opět světovou
98
Postsovětská éra
velmoc. Nikoliv na principech Sovětského svazu, od toho jsou – myslím – oba daleko, ale spíše na bázi carského samoděržaví. Pokud vůbec je zapotřebí hledat jakýkoliv příměr. Co bylo prvním Putinovým krokem? Zarazit rozpínavost novodobých oligarchů, jejichž ekonomická moc jim vnucovala ideu, aby se ujali i té politické. Některé jako Michaila Chodorkovského poslal do vězení, jiní emigrovali, zbylí se podřídili. Chodorkovskij byl osobitou osobností. Podnikat začal už za sovětské éry jako funkcionář Komsomolu. Proslavil se svou naftovou společností Jukos, ale s ropou obchodoval i Dmitrij Medveděv. Chodorkovskij chtěl vstoupit do vysoké politiky, nejdříve jako stoupenec, poté jako kritik Vladimíra Putina. Není bez zajímavosti, že mezi jeho zaměstnance patřila řada vlivných lidí na Západě, např. bývalý britský ministr zahraničí Dawid Owen či bývalý německý ministr hospodářství Otto Lambsdorff. Jeho odsouzení na devět let vyvolalo řadu protestů ve světě od Evropy po USA. V roce 2013 mu Putin udělením milosti odpustil poslední rok vězení. Z mnohamiliardového jmění mu zbylo půl miliardy dolarů a především ztratil vliv na ruskou politiku. Právě to zastrašilo mnohé jiné ruské oligarchy, jejichž žebříček nejbohatších se radikálně změnil. Tím se také snížil jejich vliv na politiku. Podle údajů americké televize CNBS z března 2015 tento žebříček vede Ališer Usmanov, původem Uzbek, který zbohatl nikoliv na divoké privatizaci, ale že jako první začal v Rusku vyrábět igelitové sáčky. Nyní podniká v těžbě, telekomunikacích, internetu a v mediální sféře. Je muslimem a za manželku má židovskou gymnastku. Jeho jmění se odhaduje na necelých dvacet miliard dolarů. Na druhém místě stojí Michail Fridman, původem Ukrajinec, s 16 miliardami USD. Třetím je Leonid Michelson s firmou Sibur a 30 000 zaměstnanci v 60 zemích světa a 13,7 miliardy USD. Čtvrtý Andrej Melničenko, který se nejvíce proslavil svou jachtou, jednou z největších na světě, se třemi bazény a ve tvaru ponorky s krytem odolným i proti pumovému útoku. Zaplatil za ni 300 milionů dolarů ze svého jmění 13,6 miliardy USD. Pátým a šestým jsou Vladimír Potanin a Vladimír Lisin, každý s 12,4 miliardy USD. Lisin byl po několik let na první příčce se zhruba 18,4 miliardy dolarů. Kambodžské imigrační úřady 17. května 2015 oznámily, že Sergej Polonskij, rovněž ruský oligarcha, byl v neděli ráno místního času posazen do letadla směřujícího přes Vietnam do Moskvy. Ruského oligarchu doprovázejí
99
Rusko-ukrajinské vztahy
zástupci ruských úřadů. Polonskij byl zatčen v pátek v pobřežním městě Sihanoukville na jihu Kambodže. Tam podle místních úřadů žil poslední dva roky s prošlým vízem. V červnu 2013 byl podnikatel v Rusku obviněn ze zpronevěry více než 5,7 miliardy rublů (asi 2,8 miliardy Kč) osmdesáti svých klientů. Interpol umístil Polonského na seznam nejhledanějších lidí podezřelých z rozsáhlých podvodů. Kambodža v uplynulých letech Polonského odmítala vydat, protože byl stíhán i v této asijské zemi. Čelil obvinění, že v roce 2012 na Silvestra spolu se dvěma dalšími Rusy napadl posádku turistické lodi. Po tříměsíční vazbě byl propuštěn na kauci a případ byl vyřešen mimosoudním vyrovnáním. Polonského majetek se ještě počátkem roku 2008 odhadoval na 1,2 miliardy dolarů, než s příchodem krize jeho byznys silně utrpěl. Musel mimo jiné upustit od stavby moskevského mrakodrapu „Věž federace“, který měl být nejvyšší budovou svého druhu v Evropě. Jmenuji tyto oligarchy zejména proto, abych dokázal, že ani jedno z těchto jmen se neobjevuje v souvislosti s ruskou politickou scénou. Brázdit daleké oceány nikomu v Moskvě nevadí. Stejně jako vlivných oligarchů se Putin zbavil nepotřebných zahraničních expertů, odhodil zbytečnou zátěž řady demokratických pravidel a začal Rusko směrovat k znovuzískání pozice světové velmoci. Střídání s Medveděvem mu zajistilo, že mohl znovu kandidovat na prezidenta, a tak se vrátit do Kremlu. Dalším manévrováním si upevnil politické pozice tak, že vybudoval nejsilnější politickou stranu, a tím ovládl parlament. Změnil ústavu a stanovil, že guvernéři jednotlivých oblastí či krajů se nevolí místními orgány, ale jmenuje je prezident. Tím si zajistil, aby to byli jeho stoupenci, ať už přímo z jeho strany, či její přívrženci. Rozhodl se opřít o další složky moci, které využíval už carský režim: o pravoslavnou církev a armádu. Z pravoslavné církve učinil státní náboženství a vrátil jí společenské postavení, které měla za carského režimu. Nejvyšší církevní představitele zval a doposud zve na všechny významné akce, sám navštěvuje chrámy. Církvi nechal možnost znovu s velkou pompou pochovat v chrámech čtyři bělogvardějské generály, kteří již dávno upadli v zapomnění. Zastal se církve, když dívčí skupina Pussy Riot chtěla svým vystoupením znesvětit chrám. Pravda, chtěla především protestovat proti Putinovi, ale zvolila si pro to církevní půdu, jež je
100 Ukázka elektronické knihy