Coco Chanel (Ukázka, strana 99)

Nahoře: Chanel (uprostřed) před butikem v Deauville v roce 1913, vedle Boy Capel. Etienne Balsan v bílém klobouku sedí zcela vlevo.

Dole vlevo: Chanel s tetou Adrienne Chanel před butikem v Deauville.

Dole vpravo: Chanel na pláži v Étretat v Normandii, 1913.

98 COCO CHANEL

Morandovi později líčila, že tam Boy „najal vilu pro své poníky“. Společně s poníky se to tam hemžilo pohlednými ženami, které v průběhu onoho roku přesídlily do Deauville a potřebovaly nové šatstvo. Chanel sice přijela v doprovodu kloboučnic, nikoliv dámských krejčových, ale brzy se přizpůsobily bojovým podmínkám a daly se do práce. „Nebylo z čeho šít,“ vzpomínala, „vyráběla jsem pro ně žerzeje ze svetrů, které nosili hoši ve stájích, a z pletených sportovních kousků, které jsem nosila já sama. Koncem prvního léta války jsem měla vyděláno dvě stě tisíc zlatých franků!“ Podle méně romantické verze tohoto příběhu byl žerzej zkrátka jediný materiál, který se dal tehdy sehnat v dostatečném množství, protože zaměstnanci textilek povětšinou sloužili v armádě. Chanel nicméně využila situace, byť to měla Francie pěkně nahnuté. Royallieu zabrali Němci a když si jej Francouzi vybojovali zpět, přebudovali ho na nemocnici první linie. Tak jako tisíce dalších žen, i Antoinette s Adrienne odjely z Paříže a připojily se ke Coco v Deauville. Mezitím přišel dopis od bratra Alphonse, ve kterém sestru informoval, že on i bratr Lucien dostali povolávací rozkaz – Lucien k pěšímu vojsku a Alphonse jako opravář tanků. Coco Alphonsovi obratem odepsala, poslala mu peníze a několik povzbudivých slov, přičemž z jejího dopisu vyplývá, že byl zraněný či nemocný: „Jsem ráda, že máš měsíc na zotavenou. Odpočívej a dávej na sebe pozor. Já nevím, kam dřív skočit a nemám ani chvilku pro sebe. Napíšu tvé ženě – netrap se příliš – všechno možná skončí dřív, než se zdá…“ Přese všechny hrůzy, které se odehrávaly na bojištích Západní fronty, prodeje Chanel rostly v Paříži i v Deauville a v roce 1915 si založila obdobně úspěšný butik v Biarritzu. Mohlo by se zdát, že móda a válka nejdou dohromady, ale Chanel se v podnikání dařilo, zřejmě díky jednoduchým kabátkům z žerzeje, rovným sukním a strohým námořnickým blůzkám, které se zdály být vhodným oděvem pro těžké časy. Bylo to šik, ale ne přehnaně. Černobílé tóny, jak se na náladu doby slušelo, oděvy, ve kterých se dala řídit sanitka i armádní vůz, stejně vhodné pro pracovní nasazení za války, jako na přímořskou promenádu. „Móda by měla být vyjádřením místa a doby,“ podotkla později Chanel k Paulu Morandovi, a třebaže se při těch slovech ještě nemohla ohlédnout zpět, víme, že využila přesně toho okamžiku, kdy staré jistoty pozvolna mizely. „Přihlížela jsem smrti luxusu, konci devatenáctého století a celé jedné éry.“

DVOJITÉ C 99

Na této stránce: Chanel v Biarritzu, 1920.

Na protější straně: Chanel při golfu, kolem roku 1918.

100 COCO CHANEL

Ukázka elektronické knihy