98
delilah
s.
daw s o n ová
•
mi n ecr a f t
–
koma ndo
„A možná se tam dozvíme i něco o tom divném chlápkovi z jeskyně.“ Mal poškrábala lamu za ušima a ta vyrazila drsný blažený zvuk. „Snad před námi ti vesničané neutečou. Tady venku je všechno takové zvláštní.“ „Nebo je zvláštní všechno u nás doma a tady je naopak všechno normální.“ Když se na mě překvapeně podívala, zazubil jsem se. „No jo. Občas se mi podaří říct i něco chytrého.“ „Co žes to řekl?“ zeptal se Tok. Vyšel z našeho úkrytu a ještě si protíral oči. Ryška proběhla kolem něho a ztratila se v trávě, aby si zařídila své věci. „Řekl jsem náhodou docela chytrou věc.“ Bratr se na mě podíval, jako bych byl idiot. „Ty přece pořád říkáš chytré věci. Tak ze sebe nedělej pitomce.“ Po jeho slovech jsem se cítil opravdu nepříjemně. Odjakživa jsme měli jaksi rozdělené role – on byl chytrý bratr, já ten hloupý. Táta nám říkal „Mozek“ a „Silák“. „Jsem tak dobrý, že nemusím nic předstírat,“ řekl jsem na to. Aby Mal zaplašila otravné napětí, dala nám jídlo, a do toho přišla Lenna, aby si také vzala svůj díl. Venku bylo pořád šedivo a chladno, ale v naší skrýši zrovna tak. Při jídle jsme toho moc nenamluvili. Myslím, že všichni měli trochu obavy z toho, co nás čeká, až dojdeme do vesnice. Co když ji taky obklopuje vysoká zeď bez dveří? Co když nenajdeme toho vesničana s mapami? Co když nebudeme mít dost smaragdů? Až doteď jsme v naší prosté a předvídatelné vesnici nic podobného nemuseli řešit. Sbalili jsme postele a ostatní vybavení rychleji než včera. Já jsem z úkrytu vycházel poslední a ještě ve vchodu jsem se zastavil a ohlédl se na zlověstná padací dvířka v podlaze. Ten kus mého já, který nerad odcházel od nedokončených