98
delilah
s.
daw s o n ová
•
mi n ecr a f t
–
koma ndo
„A možná se tam dozvíme i něco o tom divném chlápkovi z jeskyně.“ Mal poškrábala lamu za ušima a ta vyrazila drsný blažený zvuk. „Snad před námi ti vesničané neutečou. Tady venku je všechno takové zvláštní.“ „Nebo je zvláštní všechno u nás doma a tady je naopak všechno normální.“ Když se na mě překvapeně podívala, zazubil jsem se. „No jo. Občas se mi podaří říct i něco chytrého.“ „Co žes to řekl?“ zeptal se Tok. Vyšel z našeho úkrytu a ještě si protíral oči. Ryška proběhla kolem něho a ztratila se v trávě, aby si zařídila své věci. „Řekl jsem náhodou docela chytrou věc.“ Bratr se na mě podíval, jako bych byl idiot. „Ty přece pořád říkáš chytré věci. Tak ze sebe nedělej pitomce.“ Po jeho slovech jsem se cítil opravdu nepříjemně. Odjakživa jsme měli jaksi rozdělené role – on byl chytrý bratr, já ten hloupý. Táta nám říkal „Mozek“ a „Silák“. „Jsem tak dobrý, že nemusím nic předstírat,“ řekl jsem na to. Aby Mal zaplašila otravné napětí, dala nám jídlo, a do toho přišla Lenna, aby si také vzala svůj díl. Venku bylo pořád šedivo a chladno, ale v naší skrýši zrovna tak. Při jídle jsme toho moc nenamluvili. Myslím, že všichni měli trochu obavy z toho, co nás čeká, až dojdeme do vesnice. Co když ji taky obklopuje vysoká zeď bez dveří? Co když nenajdeme toho vesničana s mapami? Co když nebudeme mít dost smaragdů? Až doteď jsme v naší prosté a předvídatelné vesnici nic podobného nemuseli řešit. Sbalili jsme postele a ostatní vybavení rychleji než včera. Já jsem z úkrytu vycházel poslední a ještě ve vchodu jsem se zastavil a ohlédl se na zlověstná padací dvířka v podlaze. Ten kus mého já, který nerad odcházel od nedokončených
99
delilah
s.
daw s o n ová
•
mi n ecr a f t
–
koma ndo
věcí, by si přál mít čas a prostředky na to, abychom zjistili, kam vedou koleje, co našla Lenna. Ale větší část mého já zase nemá moc ráda tmavé, tajuplné jeskyně, zvlášť když jsou plné kostlivců, a ta hlasovala pro to, abychom raději zkoušeli štěstí tady nahoře, kde aspoň někteří tvorové, které potkáváme, jsou pěkní a užiteční. Zamířili jsme k majáku a znovu jsem jel na Prckovi. Abych pravdu řekl, mrkev pověšená na konci tyčky byla už docela odporná, jak ji prase celý den olizovalo, tak třeba budou mít ve vesnici na prodej nějakou čerstvou. Přemýšlel jsem, co tam asi žije za lidi a jestli nás někdo z dospělých nebude chtít zastavit. Byli jsme přece jen parta dětí a chystali jsme se vtrhnout do vsi během výpravy, o které se nám asi nebude chtít moc mluvit. Co kdybychom vesničanům prozradili, jaký je náš cíl, a oni se rozhodli eskortovat nás zpátky k rodičům? Zavrtěl jsem hlavou. Jak začne Chug moc přemýšlet, tak se z něho stává trouba. Po cestě jsme poobědvali kousek kuřete s chlebem a spěchali pořád dál. Lamy spokojeně šlapaly za Mal, vytrubovaly jedna na druhou, a za nimi jsem jel já na Prckovi, ovšem v takovém odstupu, aby na nás nemohly plivat. Za mnou pochodoval Tok s Ryškou, a přitom jako obvykle civěl do knihy. Úplně poslední šla Lenna s připraveným lukem a sledovala cestu za námi, jestli nám odtud nehrozí nějaké nebezpečí. Začalo se mi stýskat po planinách, kde všechno leželo víceméně v rovině a viděli jsme dodaleka. Teď se kus před námi zdvihaly hory, všechny stromy tu byly stejné a zdály se mnohem mohutnější než stromečky v lesíku u nás doma, skrz který jsme šli k Nan. Znovu jsem měl pocit, jako by nás někdo sledoval, ale tentokrát asi nešlo o prase. Pozdě odpoledne jsme konečně zahlédli vesnici. Oči mi tedy nesloužily úplně nejlíp, ale připadala mi jako skupinka
100
delilah
s.
daw s o n ová
•
mi n ecr a f t
–
koma ndo
domů a malých plácků polí, seskupených bez ladu a skladu na úpatí jedné z hor. Kolem nestála žádná zeď a vesnici určitě nepostavili podle nějakého plánu. Jako by se lidé rozhodli nahodile zbudovat, co se jim právě zachtělo a kde a jak se jim zlíbilo. To mi připadalo tak divné, jako by člověk nosil na hlavě kalhoty a ponožky místo rukavic, i když nasadit si kaťata místo čepice se zdá docela legrační. Před vesnicí stál maják. Už z dálky působil jako hodně zvláštní, tajuplný výtvor. Jak jsme se blížili, připadalo mi to, jako by měsíc a oheň měli společné jiskřivé dítě. Rozběhl jsem se k němu, a čím víc jsem se blížil, tím zřetelněji jsem cítil, jako bych nabýval na rychlosti a síle. „Ne abys to olizoval, bráško,“ varoval mě Tok a musel jsem se zasmát tomu, jak dobře mě bratr zná. „Nebudu to olizovat, ale pořádně si ten div prohlédnu. Vypadá to skvěle!“ Kamarádi šli se mnou, a teď jsem jasně viděl, že i oni se hýbají rychleji. Běhali jsme kolem, chechtali se a v první chvíli jsem měl pocit, že dokážu zapomenout na všechno, co mě tížilo – na sněť na dýních, na to, že jsme tajně odešli z vesnice, na zombie. Dokonce i Lenna se smála a Prcek vrtěl ocáskem jako praštěný. „Ten maják nějak ovlivňuje všechno kolem.“ Tok už se pustil do experimentování – přibližoval se k majáku a zase se od něho vzdaloval. Jakmile se přiblížil, zjevně získal vyšší rychlost, a když se vymanil z jeho dosahu, tak se pohyboval jako zpomalený film. „Nan možná bude mít i knížku o tomhle vynálezu. Tu bych si potřeboval přečíst.“ „Já bych zas potřebovala maják obejmout. Je jako největší sluneční paprsek na světě,“ řekla Lenna. Mal odcházela od majáku k vesnici a poznal jsem, že jí něco dělá starosti. Když na nás mávla, neochotně jsme maják opustili a přidali se k ní.
Ukázka elektronické knihy