Bican proti Čepičkovi (Ukázka, strana 99)

ZDENĚK ZIKMUND: BICAN PROTI ČEPIČKOVI

98

Sokolovo se totiž domáhala milionové pohledávky, kterou předtím půjčila družstvu Bratrství na vypořádání závazků. Nebude-li uhrazena, hrozila, ministerstvo všeobecného strojírenství podá trestní oznámení a navrhne zastavení činnosti jednoty.44 Dohodu, která sloučení umožnila, zprostředkovalo po intervenci pohlavárů až ministerstvo státní kontroly. S šestimilionovým dluhem se potýkalo i Dynamo Slavia Praha, když znárodněné podniky předsedy Václava Valouška začaly vymáhat půjčky, které klubu poskytl.

V Sokole Teplice byly podmínky skromnější, i tak však přišel pod křídla Technomatu s více než půlmilionovými závazky.

V AFK Bohemians Praha, chvíli Sokole Bohemians Vršovice, si v říjnu 1949 plácli se ZSJ Železničáři Praha, sdružující zaměstnance stanice ve Vršovicích a v prosinci 1951 – po stížnostech, že železničáři tělovýchovu přehlížejí – se ZSJ ČKD Stalingrad. Svaz zaměstnanců v dopravě, napsali předtím SÚTVS, nemá pro sportovce pochopení, pro tělovýchovu neustavil ani referenta a v rozpočtu pro ni nevyčlenil prostředky. Není divu, že hráči pod různými záminkami odcházejí. Zvlášť na Slovensko, kde jim nabízejí „velké částky za to, že hrají za určitý oddíl či jednotu“.45 V ČKD Stalingrad si polepšili, podnik měl výsadní postavení v oborech jako těžká elektrotechnika, strojírenství nebo slévárenství.

Již v únoru 1949 se na sloučení dohodly rovněž Sokol Plzeň-V Viktoria, dřívější SK Viktoria Plzeň, se ZSJ Škodových závodů, pozdějšími Závody Vladimira Iljiče Lenina. Průmyslovým a zbrojařským molochem, dvakrát větším než Českomoravská-Kolben-Daněk. Část borců nesouhlasila, a když jim krajský výbor ČOS neschválil přestupy, protestovali na hřišti. „Někteří hráči,“ napsala místní Pravda, „si neuvědomili význam representace jednoho z největších závodů v Evropě.“46 Pochválila zato konkurenci, dřívější SK Plzeň, která pod patronátem železničářů a s názvem ZSJ ČSD Plzeň postoupila ze zemské soutěže.

Akční výbor ČOS zrušil na jaře 1948 profesionalismus v boxu a atletice, pro kopanou však přijal úpravy toliko dílčí. Přestaly platit profesionální smlouvy, amatérský řád ze srpna 1948 nicméně umožňoval vyplácet odměny „za účelem zvýšení výkonu hráčů v soutěžích i mezinárodních zápasech“.47 Příspěvek na udržení

99

Bratr Gottwald, soudruh Tyrš

kondice činil 1 200 Kčs v lize, 800 Kčs ve druhé lize a 400 Kčs v divizích. Odměna za výhru 800, 400 a 200 Kčs podle soutěže.

Při plichtě dostávali hráči polovinu, třetinou pamatovaly řády na náhradníky. „Vyplácením těchto odměn nesmí býti ohrožena hospodářská prosperita footballových oddílů a po každém zápase musí býti ČOS podán seznam vyplacených odměn,“ určil odbor kopané s tím, že příspěvky mohou vyplácet pouze účastníci svazových soutěží, nejvýše jedenadvaceti hráčům a porušení budou trestána i doživotními zákazy.48 Už na podzim 1948 bylo zřejmé, že úprava dlouho nevydrží.

I skromné odměny byly v rozporu s koncepcí lidovědemokratického sportu, stejně jako se sokolským „ni zisk, ni slávu“.49 Předseda Stjažkin původně pod tlakem nadřízených tvrdil, že profesionalismus vymizí postupně, „výměnou generací“.50 Jakmile však v čele kopané skončil, změnil názor a na profesionály rozpoutal štvanici. Vedoucí sportů, které je tolerovaly, obvinil z podléhání cizím vlivům a bezzásadovosti, neřku-li ze zrady. „Je sice pravdou, že tím okamžikem úroveň kopané, hockeye, tennisu rychle stoupala, ale dnes vidíme jasně, že takto získané hodnoty jsou jen dočasnými a jsou vpravdě budovou stavěnou na písku,“ vrátil se k počátkům profesionalismu. „Začít od začátku, znamená vzdát se v některých sportech účasti na mezinárodních soutěžích do té doby, dokud bychom předpokládaný pokles úrovně nevyrovnali. (…) A odpověď na otázku, co potřebuje stát a národ více, zda jednu úspěšnou footballovou jedenáctku, nebo statisíce tělesně i duševně zdatných, nepokřivených mladých lidí – je jen jedna.“51 Nepříliš úspěšné fotbalisty srovnával jejich nedávný představený s amatérskými vodáky, gymnasty, atlety či odbíjenkáři, „nejlepšími sportovci světa“.52 Nový amatérský řád vstoupil v platnost v lednu 1949. Členy odboru kopané ČOS, stanovil, se mohou stát výlučně amatéři, kterým jednoty uhradí hřiště, náčiní a další vybavení, trenéra, maséra a lékaře, úrazové pojištění, cestovné, stravné a náhradu za ušlý zisk. Výjimka se přesto našla. Předpis připouštěl, že po skončení sezony mohou oddíly navrhnout odboru kopané, aby byla hráčům, „kteří svou výkonností, sportovním vystupováním a chováním byli příkladem doma i za hranicemi“,53 vyplacena věcná nebo

ZDENĚK ZIKMUND: BICAN PROTI ČEPIČKOVI

" Politrukům neunikl

ani Josef Bican (mezi běžci vlevo). Kapitán Vítkovických železáren se na podzim 1950 musel s dalšími sportovci zúčastnit Štafety míru a přátelství při oslavách výročí Velké říjnové socialistické revoluce.

100

finanční odměna. „Hráči si musí být vědomi, že provozují sport jedině proto, aby posloužili svému zdraví a vykonali v případě representace dobrou propagační práci pro svou zemi. To prvé se nehonoruje, za to druhé je na ně v amatérském řádu pamatováno zvláštními odměnami.“54 Přijetím řádu, spustily chvalozpěv noviny, skončil profesionalismus i veškeré nešvary. Nu což, vedoucí – nikoli již předúnoroví šíbři, nýbrž předsedové jednot, ředitelé podniků a odboráři – cestičky našli a profesionální mzdy nahradili jinými výhodami. Nejlepším přilepšovali odměnami pro hrající trenéry a vychovatele učňovského dorostu nebo již výše zmínenými nevratnými půjčkami, penězi z černých fondů a zakázaných zájezdů na venkov. Až statisícové částky se tajně vyplácely při přestupech, nad celostátní úrovní se pohybovaly mzdy, které hráči dostávali v zaměstnání.

Mezi platy přitom existovaly značné rozdíly dané odvětvím. Vedoucí Železničářů Bohemians Vršovice si v únoru 1951 stěžovali, že v sektoru dopravy berou někteří reprezentanti měsíčně pouze 2 100 Kčs. Pro srovnání, v ČKD Stalingrad činila průměrná dělnická mzda 6 020 Kčs, v ČKD Sokolovo 6 783 Kčs.

Přestupní řád z ledna 1949 se snažil nekalostem zabránit tím, že dres bylo možné změnit nejdříve po devíti měsících a zavedena byla čtvrtletní karenční lhůta. Při přestupech nad určitou vzdálenost se vyžadovalo potvrzení Úřadu ochrany práce, závodní rady ROH a vedení podniku. Marná snaha, zvlášť když výjimku znovu dostaly závodní sokolské jednoty s vojskem a bezpečností, na něž se karenční lhůty nevztahovaly. Další změna z ledna 1950 proto omezila přestupy na přestávku mezi sezonami, odejít mohla nejvýše trojice plejerů z mužstva. Přesuny v celostátním mistrovství byly až na výjimky zakázány úplně.

S novým řádem, chvástal se žurnalista, skoncovali jsme „s kupčením hráčů a sekretáři ‚na procentaʻ“, kopanou povznášíme „nad malicherný klubismus“.55 Ajta, počet přestupů překročil v lednu 1950 devět tisícovek! V amatérské, na zaměstnání vázané kopané se přestupovalo častěji než v profesionálním fotbale. „To znamená, že kvůli sportu vandrovalo deset tisíc lidí z fabriky do fabriky a způsobovali tak fluktuaci a absenci,“ káral Antonín Zápotocký.

Ukázka elektronické knihy