Mladík / Událost (Ukázka, strana 99)

toho daru. Vedle všech společenských a psychologických důvodů, které nacházím pro to, co jsem zažila, jsem nejvíc přesvědčená o následujícím: stalo se mi to proto, abych o tom podala zprávu. A skutečný záměr mého života možná tkví jedině v tom: nechť se mé tělo, pocity a myšlenky promění v psaní, to znamená v cosi srozumitelného a všeobecně platného, nechť se má existence bezezbytku rozpustí v myslích a životech druhých.

98

Dnes odpoledne jsem se znovu vydala do průchodu Cardinet v sedmnáctém pařížském obvodu. Cestu jsem si připravila podle plánu Paříže. Chtěla jsem najít kavárnu, kde jsem čekala do smluveného času s paní P.‑R., a kostel zasvěcený svatému Karlu Boromejskému, ve kterém jsem dlouho seděla. V plánu města byl kostel svatého Karla v Monceau. Říkala jsem si, že to asi bude on, že změnil jméno. Vystoupila jsem ve stanici metra Malesherbes a vydala se do ulice Tocqueville. Byly asi čtyři hodiny, slunce zářilo, ale bylo velmi chladno. U ústí průchodu Cardinet byla nová cedule. Nad ní zůstala ta původní, černá a nečitelná. Ulička byla pustá. V přízemí jednoho domu byl velký nápis „Sdružení bývalých vězňů nacistických táborů a deportovaných z departementu Seine‑et‑Oise“.

Nevzpomínám si, že bych ho někdy viděla.

Došla jsem k číslu domu paní P.‑R. Zastavila jsem se před vchodem, dveře byly zajištěné na kód. Pokračovala jsem dál středem vozovky a dívala se před sebe, do mezery mezi zdmi, kterou pronikalo světlo. Nepotkala jsem žádného chodce ani auto. Měla jsem pocit, že opakuji pohyby nějaké postavy, aniž něco cítím.

Na konci průchodu Cardinet jsem odbočila doprava a hledala kostel. Byl to kostel svatého Karla v Monceau, nikoli Boromejského. Uvnitř stála socha svaté Rity, usoudila jsem, že jsem jí tenkrát určitě zapálila svíčku, považuje se totiž za patronku „beznadějných případů“. Vrátila jsem se do ulice de Tocqueville. Pátrala jsem po 99

kavárně, kde jsem u čaje čekala na smluvený čas.

Zvenku mi ji žádná nepřipomínala, ale byla jsem si jistá, že ji poznám podle toalet v suterénu, kam jsem zašla, než jsem se vydala k paní P.‑R. Vstoupila jsem do kavárny Brazza. Objednala jsem si horkou čokoládu a připravila si písemky k opravám, ale nepřečetla jsem ani řádek.

Musela jsem neustále myslet na to, že se mám jít podívat na toaletu. V lokále byl ještě chlapec s dívkou, líbali se přes stůl. Nakonec jsem vstala a zeptala se číšníka, kde je záchod. Ukázal mi dveře na konci místnosti. Za nimi byl kamrlík s umyvadlem a zrcadlem, další dveře vpravo vedly na turecký záchod. Nevzpomínala jsem si, zda ten z doby před třiceti pěti lety byl také toho typu. Tehdy to nebylo nic, co by upoutalo zvláštní pozornost, skoro všechny veřejné záchody byly turecké: díra v podlaze, z každé strany stupínek, na který si člověk stoupl a přidřepl.

Na nástupišti ve stanici metra Malesherbes jsem si pomyslela, že do průchodu Cardinet jsem se vracela s vírou, že se mi tam něco přihodí. Únor — říjen 1999

100 Ukázka elektronické knihy