<<Ale… teď už nemůže bejt součástí Givy,> řekla Sancie. <Nemůže < s nikým sdílet mysl. Bejt jedním z nás. Ne s tím plátem, co má v sobě. Všechno, co vytrpěl, musí nýst sám.> Berenika ji uchopila za ruku a stiskla. <<Není sám, lásko moje. Ne tak docela.> Sancie vzdychla. <<Možná to udělám. Vážně. Až válka skončí a všichni budem v bezpečí, možná se k tomu konečně odhodlám.> Berenika se však neubránila starostem. Nejen proto, že si ani jedna, ani druhá neuměly představit, kdy by mohla válka skončit, ale i proto, že netušila, jak žít s někým, kdo stárne tak rychle. Sancie čelila čím dál větším tělesným omezením a nyní už byla ve věku, kdy slábla i její sexuální žádostivost. Ještě před pěti nebo šesti lety by ji pohled na nahou Bereniku ležící na posteli téměř okamžitě vzrušil. Teď ale Berenika věděla, že Sancie cítí především únavu — a zdráhavost svléct se a odhalit své stárnoucí tělo. < > Berenika se zvedla do sedu. <<Ne, ne.> Vzala Sancii za <Ne. ruku a přitiskla si ji na tvář. <<Pořád jsi to ty. A pořád jsi krásná.> <<Nikdy jsem nebyla krásná,> namítla Sancie. <<Mně ses líbila. Líbíš.> Sancie si povzdechla. <<Napoj se na to, co cítím,> řekla Berenika. <Vezmi si to ode mě.> Sancie na ni pohlédla — zasněně, ale pořád zdráhavě. Mezi nimi dvěma to nebyla nijak neobvyklá nabídka: totiž aby s ní Sancie prožívala vzrušení a vyvrcholení, jehož bylo Bereničino tělo dosud bez problémů schopno a po němž dychtilo. <Tolik ochotná nechat se využít,> prohodila se slabým úsměvem Sancie. Začala se svlékat. <Tebou vždycky,> řekla Berenika. <Vždycky.>
98