Ivalu (Ukázka, strana 99)

velrybářské lodi na mys York a tam ho vysadili téměř bez prostředků. Nastěhoval se do Mayarkova stanu, naučil se trochu mluvit, řídit psí spřežení a jezdit v kajaku. Obojí mu šlo mizerně, přestože byl mladý a stejně silný jako nejlepší lovci z celého kmene.

Na Minika se lidé z osady pamatovali. Všichni si vzpomínali, jaká je zachvátila hrůza, když Krisuk odjel, a teď pochopili, že všichni dospělí, kteří tenkrát odcestovali do země bílých mužů, zemřeli touhou po pořádném lidském jídle. Jen Minik přežil, ale život v cizině ho nijak netěšil.

Mnoho let žadonil, ať ho odvezou zpátky, až ho konečně posadili na loď a vrátil se domů, ovšem bez množství darů, jak by se slušelo a patřilo.

Meqqusaq řekl, že Minik zajisté nevykonal žádné záslužné skutky, protože nemusel být nikomu vděčný. Všichni ale viděli, že Minik je silný a usměvavý, spěchali ho pozvat na návštěvu a nabízeli vzácnému hostu to nejlepší jídlo.

Minik vyprávěl o svém otci a o ostatních lidech, kteří teď byli mrtví a zůstali v zemi bílých mužů. Ivalu byla v nitru plná smutku, protože se Minika neodvažovala zeptat na všechny ty podivuhodné věci, které viděl.

Dychtila se dozvědět, proč vůbec opouštěl místa, kde se vyrábějí všelijaké barvy, zrcátka, cukr a jiné lahůdky. Byla však jen ubohá žena a muže vůbec nesměla oslovit. *

*

*

Když Ivalu u matky žila nějakou dobu, začalo se mluvit o tom, že by bylo nejlepší, kdyby se provdala. Minik se doslechl, že není zaslíbená žádnému muži, a tak bylo rozhodnuto, že se příští rok s Ivalu ožení, stane se z něho ženatý muž a bude žít spolu s ostatními. Ivalu poslouchala, co ostatní říkají, ale po Minikovi nijak netoužila. Rozhodla se však, že pokud se za tohoto muže provdá, naučí se jeho řeč a dozví se spoustu nového.

Mezitím lodě dovezly papíry s obrázky ze země bílých mužů. Ivalu se ze všeho nejvíc líbily ty, na nichž byly, podle postav a obličejů soudě, ženy. Pokaždé byly zahalené do velkých kusů látky, aby ukázaly, že jsou bohaté a oblečení mají nadbytek. Kalhoty nebyly vidět, ať už proto, že žádné neměly, nebo proto, že je ty ženy ukryly schválně a vytáhly je

98

IVALU

až později, podle potřeby, aby se pochlubily, kolik mají látky na parky a kalhoty.

Jednoho dne, když byla Ivalu sama doma, přišel Minik za ní a začal se usmívat a pronášet podivná slova. Vzpomněla si, že i Peary se vyjadřoval jako malé dítě, ovšem bylo mu rozumět, ale Minik mluvil ještě hůř. Ivalu se hrozně styděla, že je o samotě s mužem, za kterého se má provdat a kterého vůbec nezná.

Minik chvíli poseděl a pak na ni zavolal pár slov, kterým nerozuměla.

Vzápětí k ní přiskočil a uchopil ji za hlavu.

Ach ano, muži si nedají pokoj a zatouží po ženě, kdykoli se jim naskytne příležitost. Napadená se však brání vší silou. Ivalu spadla na záda, snažila se Minika odstrčit rukama a vrazila mu koleno do břicha. Minik byl však stále dychtivější, přitáhl si její hlavu k sobě a začal se chovat po způsobu bílých mužů, jak jí to vyprávěly jiné ženy. Přitiskl spodní část obličeje k jejímu a chtěl, aby se jejich ústa spojila. Ivalu byla touhle prapodivnou vášní tak překvapená, že ji to začalo bavit, začala otírat rty o jeho ústa, a když přestala, Minik sevření uvolnil. V tu chvíli vběhly chodbičkou dovnitř děti, Minik Ivalu odstrčil na postranní pryčnu a ona vstala. Napadlo ji, že ji pravděpodobně chtěl políbit, ale samou roztoužeností zapomněl, že se to dělá tak, že si dva lidé o sebe třou nosy.

Zakrátko poté Minik a Mayark odjeli navštívit mnoho osad na severu.

Jednoduše jednoho rána odsvištěli. Psi už se chtěli proběhnout a uháněli se saněmi jako vítr.

Když zmizeli za ledem pokrytými vrcholky, Ivalu stála venku a dívala se k obzoru. Cítila, že ji opouští veškerá radost ze života, protože její muž odjel.

Zimu prožila u matky, měla stále méně oblečení. Sama na lov lišek nechodila a z těch kožešin, které domů přinesl Ulluriak, se zčásti ušily šaty dětem a zčásti kožich pro matku. Množství liščích kožešin také uschovali, protože Ulluriak si za ně chtěl koupit novou pušku, až na jaře zase připlují lodi. Toužil mít pušek co nejvíc.

Když mladí muži, kteří nevlastnili žádné nářadí ani zbraně, prosili, aby jim nějakou pušku půjčil, že půjdou na lov, Ulluriak říkával: „Ach ano, kterou pušku ti jen mám půjčit, kterou mám jen vybrat? Pořád se nemůžu rozhodnout, která z mých pušek je pro tebe nejlepší!“

99

IVALU

A pak se zasmál, protože všem ukázal, že je boháč, který se může chlubit velkým majetkem, jaký většina ostatních nikdy nedokáže nashromáždit. *

*

*

Jako první uviděl loď mezi ostrovy jeden chlapeček.

Všichni Lidé vyběhli na kopec za stany a viděli, že má pravdu.

Loď, která připlula v téhle roční době, nemohla patřit velrybářům. Ti přece byli na mysu York v obvyklou dobu, kdy byly prostřední fjordy ještě pokryté ledem, a volné moře bylo jen na návětrné straně. Ulluriak a Meqqusaq podnikli dlouhou cestu přes ledovec, vezli zimní úlovky, kterých si velrybáři považovali. Vrátili se s dvěma puškami a jídlem toho druhu, které Lidem tolik chutná.

Takže loď na obzoru určitě velrybářská není.

Někdo tvrdil, že se to jistě vrací Peary, i když loni prohlašoval, že už s cestováním končí. Spotřeboval všechny své síly na výpravy k pupku světa a ti, kteří daleko na severu byli s ním, vyprávěli, že tam byl jen samý led a vypadalo to tam stejně jako na místech obydlených Lidmi.

Možná ho to zklamalo, a už se proto nechtěl vracet. To však Lidé nemohli vědět, protože Pearyho obličej byl neustále bez srozumitelného výrazu a cestou zpět se při poslední výpravě na saních činil stejně jako jindy. Prohlásil však, že to byla jeho poslední cesta, a Peary své slovo ještě nikdy neporušil.

Proto bylo zvláštní, že se vůbec nějaká loď ukázala. Možná to budou noví bílí muži, kteří chtějí zakreslit duši země čarami. Takže na pobřeží zavládla radost, jako vždycky, když lodě připluly. Ivalu stála za řadami žen a hlavou jí kroužily velké myšlenky. Když přišla řeč na bílé muže, po­ každé ji naplnila touha, které nerozuměla, a teď konečně přijíždějí!

Loď se pomalu přibližovala. Nejdřív vypadala jako malá ledová hora, z níž trčel do vzduchu stěžeň. Postupně však byl tvar lodi stále zřetelnější. Ozývalo se z ní dunění, jak ji ocasní ploutev posouvala po hladině kupředu.

Bílí muži však nedopluli přímo k příbytkům Lidí, zakotvili v malém zálivu na opačné straně vodní plochy pokryté řasami.

100

IVALU

Ukázka elektronické knihy