pozitivní emoční (vztahové) výměny. Laskavé a lásku hledající části dyád umožňují, aby člověk, který má potíže svému terapeutovi věřit a je k němu podezřívavý, přesto vyhledal terapii. Jeho pozitivní „patro“ dyády totiž doplňuje onu agresi o rozměr naděje a pozitivních očekávání: „Sice se bojím, že na mě zřejmě můj terapeut kašle (negativní „patro“ dyády), ale dost možná má přece jen potenciál mně pomoci, a nemusím nad sebou ani nad ním hned dopředu zlomit hůl.“ Jeden pár dyád je však vždy více skrytý. U někoho je ve stínu agresivní část dyády, u jiného je skrytá zase ta jemná, citlivá. Křehká intelektuální dívka, která se snaží působit přátelsky a měkce, bude spíše ukrývat agresivní, konfliktní podobu dyády. Stydí se, že je v ní hněv, závist, soupeřivost a další agresivní motivy. Naopak tvrdý bitkař, pijan a drsňák, který si vystačí sám, bude naopak odmítat své potřeby blízkosti, křehkosti, lásky, závislosti a něhy.
Kde všude využijeme znalost dyád? Všude tam, kde selhává logická argumentace. Tehdy když problém nespočívá v racionálním pochopení, ale v citovém prožitku. Znalost dyád osvětlí řadu vztahových výměn, jež se dostaly do patové situace, které postrádají konstruktivní řešení. Využijí ji nejen ti, kteří pracují v lidském kolektivu, ale vnese světlo i do rodinných a partnerských nedorozumění.
Medicína
Odmítá pacient medikaci svého lékaře proto, že mu chybí informace, nebo proto, že se obává odevzdat do jeho péče, nechce se stát bezmocným dítětem v rukou mocné autority? Často se jedná o druhý případ. V takovou chvíli je lékařovo Skr yté příčiny duševních strastí
98
vysvětlování a přemlouvání pacienta k užívání léku nebo podstoupení zákroku kontraproduktivní. Ještě více zvýší pacientův dojem: „Mocná a chytrá autorita mě válcuje svými znalostmi a pojmy, nemám pevnou půdu pod nohama.“ Užitečnější lékařova intervence by mohla spočívat v empatickém komentáři typu: „Asi to pro vás není vůbec snadné, nemít svou léčbu ve svých rukou a spoléhat se na cizího člověka…“ Tehdy se podaří pojmenovat, tedy uchopit, city pomocí slov a vytvoří se mezi pacientem a lékařem „napojení“, atmosféra porozumění, svobody bez tlaku a spolupráce. Pacient sice chodí „ke svému“ doktorovi, chce od něj péči, ale tím není vůbec řečeno, že k němu má důvěru a nechává se jím vést. Přece i rodič je „náš“ a chceme od něj péči. Ale ne vždycky se nám naše závislost na rodiči vyplatila. Bez opravdového hlubšího zkoumání pacientova postoje k léčbě, ale i k samotné osobě lékaře, nebude mít léčba dostatečný uzdravující potenciál. Dochází k jevu zvanému „non-adherence“, tedy nespolupráce pacienta v léčbě. Léky nemohou fungovat u pacientů, kteří je neužijí.
C. EVERETT KOOP, HLAVNÍ VOJENSKÝ LÉKAŘ USA
Studie ukazují, že třetina pacientů po transplantaci ledvin neužívá předepsanou medikaci, která má zabránit odmítnutí nového orgánu ze strany organismu. Dále, že 41 % pacientů po infarktu neužívá své léky upravující krevní tlak a že polovina dětí s astmatem buď vůbec, anebo nepravidelně používá svůj inhalátor. Podrobnější šetření odhalují dyády, které za tímto postojem mohou stát: „Nejsem žádný chcípák, abych potřeboval krmit lékama…“ Tento postoj ukazuje na dyádu: podceňované dítě – náročný, studený, přísný rodič. U jiných se zase uplatní dyáda poškozené, nedůvěřivé Skr yté příčiny duševních strastí
99
dítě – nebezpečný, nevěrohodný rodič: „Nebudu do sebe rvát ta chemická svinstva!“ Variant je mnoho. Je evidentní, že efektivní lékař se nemůže soustředit jen na předepsání léčebného přípravku nebo postupu, ale také na pacientovu osobnost, jeho vnitřní postoje k léčbě. Budou pak spolu diskutovat nikoli o účinnosti přípravku, ale o ztrátě naděje ve vyléčení, strachu z celoživotní závislosti na lécích nebo dojmu vlastního selhání, když si pacient neporadí sám.
Partnerské vztahy
Vzpomeňme si na příběh Honzy a Ilony a oboustranné pocity zmaru z tajně uspořádané oslavy. Jejich nemožnost si porozumět je dána především kolizí jejich vnitřních dyadických vzorců. Jsem si ale jistý, že nemusíme sahat po příkladech cizích párů. Každý z nás zažil hádky, kdy mnohem více než o předmět hádky (např. špinavé ponožky na zemi nebo škrábnutý lak na autě) šlo ve sporu o naše vnitřní představy. Kým se cítíme být ve vztahu my a kdo je náš partner. Žena se tak například cítí jako služka, která uklízí špinavé prádlo lhostejnému a nerespektujícímu panstvu. Muž si ale může u poškrábaného auta připadat úplně stejně. Jako sluha, který zaplatí a zařídí autolakovnu, zatímco ženě je to jedno a neváží si jeho práce. Cestou ke změně je opět mnohem spíše neřešit vnější důvod sporu, ale vnitřní přesvědčení. Odhalit, jak se cítíme. Ale nejen to. Nepomůže obvinit partnera z toho, že z nás dělá sluhu/služku. To vztahu neprospěje, spíše jej to poškodí. Důležitá je naše vnitřní práce: Objevit, odkud se ony ponižující představy berou, a jestli se nám třeba neopakují v životě i v dalších situacích. To pak ukazuje, že je to více naše osobní zranění, tedy vnitřní problém, nikoli vnější. Skr yté příčiny duševních strastí Ukázka elektronické knihy
100