HRANIČNÍ DOBA
otevřeností, s prostorem pro tu nejindividuálnější interpretaci toho nejindividuálnějšího zájmu v dané chvíli. Očekávání, která rodiče mají vůči svým dětem, jsou tak vysoká, takže je zarážející, že se kurz „Jak zvládat strach z neúspěchu“ dosud nestal standardní součástí učebních osnov začínajících středo školáků (i když nejpozději o Vánocích bude všem rodičům představen). „Neúspěch“ dítěte znamená okamžitě neúspěch rodiče – dali jste mu všechny šance? –, takže mechanismus „zvládání“, který často zachraňuje život, je u mnoha z nás na příliš nízké úrovni, než aby se v případě potřeby ještě spustil. Úspěch dětí se stal rozhodujícím pro úspěch rodičů do té míry, že někomu v některých případech poskytuje úplný smysl života. Smůla je, když máme dítě, které to nezvládne nebo se špatně učí. Hm, tak ho pošleme k psychiatrovi, který mu dá tabletu, aby se dítě mohlo učit zase dobře. Nebo s ním navštívíme specializovanou studijní kancelář, kde najdeme trenéra, a ten našeho syna či dceru povede. Kanceláře, které se specializují na doučování, se plní a musí studenty odmítat. Studijní kouč, později osobní kouč pro nalezení správné orientace v životě, následuje pracovní kouč… Není paradoxní, jak velkou měrou naráží neohraničenost lidského obrazu na značnou ohraničenost světa? Pro každý nedostatek se najde něco či někdo, kdo díru (opět) zaplní. Dnes se nám neustále podsouvá, že si musíme sami vybrat, co chceme,18 musíme dělat to, co nás baví, musíme si jít moderně svou vlastní cestou. Co si ale chci vybrat, co mě baví, jaká je moje cesta a kdy jsem moderní? Zjistit to je nesmírně obtížný úkol, který vede k velmi složitým otázkám a problémům při budování identity mladých lidí i dospělých.
98