„Puška.“ „Puška?!“ nechtěla věřit svým uším Bára. Puška přece neudělá takovouhle ránu! I když… třeba se v patnáctém století říká puška něčemu jinému, většímu. Počítače se přece také zmenšují. Tatínek vyprávěl, že když jim jako malým dětem přinesl děda dejvický z práce na hraní krabici od počítače, udělali si v ní s tetou Jiřinou domeček na hraní. Domeček, do kterého se vešli oba dva. Z krabice od dnešního počítače by Bára zvládla udělat domeček pro želvu Píďu, to ale pouze v případě, že by se jednalo o počítač stolní. Pokud by to byl notebook, tak by měla domeček tak akorát… pro pizzu. „Střílí oni na nás, nebo my na ně?“ zeptala se Eliška. Rychle mrkala, takže se asi bála. Načež se ozvala další rána. Domem se v tu chvíli rozlehl řev lidské larvy, kterou rána také vyděsila. Kunhuta s miminem v náručí vběhla do místnosti. „Matějíček se lekl,“ hlásila, že dítě neječí její vinou. Paní Kateřina si ho od ní vzala, ale moc to nepomohlo. Chvíli nato se z průjezdu ozvaly rány, jak někdo bušil do dveří. Bára se rychle vyklonila z okna. Mikeš už otevřel, purkmistr a jeho hosté zrovna vstupovali dovnitř. „Pan z Pirkenštejna měl pravdu,“ hlásil hned ve dveřích purkmistr, zatímco ostatní mířili rovnou k hromadě zbroje. „Hejtmani Novoměstským dohodu nedovolili. Takže to rozhodneme pěstmi.“ „Raději ne holými, purkmistře,“ chechtal se pan z Kunštátu, zatímco na sebe vzájemně vrstvili brnění. Některé součástky nechali ležet v koutě, protože když se muž do boje chystá opěšalý, ne na koni, nemůže toho na sobě vláčet tolik. I Jeroným, ač měšťan, měl zbroj. Pancíř, který mu chránil trup zepředu i zezadu, kroužkovou kuklu, přilbu a štít. V pravici odhodlaně třímal řemdih – dvě železné ostnaté koule připojené řetězem k topůrku. Když si Bára představila důsledky kontaktu těchto koulí s lebkou, skoro se jí zvedl žaludek. V komiksu by to charakterizovalo citoslovce křřřup. A možná ještě čvaaacht. A zase rána. „Kdo střílí?“ ptala se paní Kateřina. „My i oni. Naši puškaři se snaží zasáhnout zvonici u Panny Marie Sněžné. Kdyby sestřelili zvon, ten strhne při pádu všechny podlahy 98
a Novoměstští se už nedostanou nahoru. Přijdou tak o jediné místo, odkud mají výhled z výšky, a budou ve velké nevýhodě,“ vysvětloval purkmistr. „Oni střílejí na Svatohavelskou bránu, protože si myslí, že tam odtud na ně vyrazíme, ale my máme jiný plán. Trochu je překvapíme.“ „Nuže?“ naznačil pan Vřešťovský, že by se měli přestat vybavovat. Bára se s bušícím srdcem chopila košíku první pomoci. Pan Vřešťovský se na ni usmál, jako že si její statečnosti váží, paní Kateřina jí rychle udělala křížek na čelo a pak si trochu ostýchavě dala s purkmistrem polibek na rozloučenou. Elišku k sobě Jeroným přivinul tak silně, že jí málem zakřupaly kosti, a pohladil na rozloučenou i ubrečené mimino. „Bárto, kdybys tam potkal Jíru,“ přitočila se k Báře Eliška, aby si purkmistr nevšiml, „dej mu tohle.“ Vtiskla jí do ruky jemný vyšívaný šáteček a rychle utekla. Bára schovala šáteček mezi plátýnka na obvazy a spěchala za ostatními.
Jejich ulice, Staroměstské náměstí a jak brzy zjistila, tak i další ulice, vypadaly… prostě hrozně. Tábořila tady spousta vojáků, někteří tu měli i koně, a jak Bára rychle zjistila, nebyli to jen koně, kdo nechával hromádky a loužičky, kde se dalo. Musela opravdu bedlivě sledovat, kam šlape, a smrad, který se tu vznášel, byl ohromující. A to tu vojsko tábořilo jen jednu noc… Nechtěla si ani představovat, jak to bude vypadat za týden. Šli k bráně, u které se Bára dvakrát potkala s Jírou a kde také dvakrát zahlédla Borka. Srdce jí bušilo až v krku. Bojovníků tu bylo mnohem víc než na Staroměstském náměstí a očividně byli připraveni na boj, takže to překvapení, o kterém purkmistr hovořil, nejspíš spočívalo v tom, že zaútočí odjinud, než to Novoměstští čekají. „Hej, Jene!“ zavolal Jeroným na jednoho z ozbrojenců u brány. „Vítej, purkmistře!“ pozdravil ho chlapík. „Vedu ti posilu. Pan Jiřík bude s tvými muži hájit hradby. A Bárta se prý vyzná v ranhojičství.“ 99
„Každý pár rukou se hodí, i když patří dvěma holcům,“ zachechtal se Jan a pohybem vybídl Jiříka a Báru, aby vyběhli po schodech nahoru na hradbu. Ozval se další ohlušující výstřel. Bára div nespadla dolů jako hruška, jak se lekla. Schody totiž neměly žádné zábradlí. „Skrčte se!“ nařídil jim první bojovník, který je nahoře na hradbách zahlédl. Rychle se sehnuli. Byla tu spousta mužů, ale všichni se schovávali za cimbuřím, aby nebyli z Nového Města vidět. Měli tu připravené i kotle s vodou a se smůlou, které případně budou na útočníky lít, ale ještě pod nimi nezapálili. Kouř by Novoměstským prozradil, že se tu něco chystá. „Co tu chcete?“ „Posílá nás purkmistr, budeme bojovat,“ řekl Jiřík. „I on?“ ukázal muž pochybovačně na Báru. „Ten je tu jako ranhojič.“ „Ještě holec a už se vyzná v ranách?“ podivil se ozbrojenec, ale pokrčil nad tím rameny. Snad purkmistr ví, co dělá. „Inu dobrá. Jinak by nám nic platný nebyl, leda bychom ho mohli na Novoměstské hodit, kdyby se pokusili hradby ztéci pomocí žebřů. Běžte tam k věži,“ poslal je doprava po hradbách. „Uvnitř bude vhodné místo na obvaziště. Ale ať nejste vidět!“ Bára s Jiříkem v předklonu zamířili na vykázané místo. „Jíro!“ zajásala Bára, když zjistila, že to byly Jírovy dlouhé nohy, o které málem zakopla. „Bárto! Co ty tu děláš?“ „Pane Jiříku!“ zavolala Bára na Jiříka, aby si k nim přisedl. Koneckonců od věže nebyli moc daleko, takže pokyn byl splněn. „Seznámím vás. To je Jiří a říká se mu Jíra, jeho tatínek je konšel a má být purkmistrem,“ ukázala na Jíru. „Tohle je taky Jiří a říká se mu pan Jiřík,“ ukázala druhou rukou na Jiříka. „Jiřík z Kunštátu a z Poděbrad,“ představil se Jiřík, aby Jíra věděl, s kým má tu čest. „Z Poděbrad?“ zamrkala Bára, jako by jí do oka vlétla masařka. „Z Kunštátu a z Poděbrad,“ zopakoval Jiřík. No to snad ne! nechtěla Bára věřit svým uším. To přece nemůže být ten Jiřík z Poděbrad! Jako ten král. Co by tu dělal? Kdy vůbec 100 Ukázka elektronické knihy